Pfaf.org – encyklopedie jedlých plevelů

Kdo mě zná, ví, že ochutnám kde co, včetně rostlin, které rostou kolem a označujeme je spíš jako plevel. Jenže ten plevel je často jedlý, obsahuje stejně nebo ještě víc výživných látek, vitaminů, minerálů, enzymů atd, jako zelenina, kterou pracně pěstujeme na záhonech. Navíc je zadarmo a obvykle roste bez přídavku umělých hnojiv a jiných chemikálií.

Těch jedlých druhů je velká spousta, problém je v tom, že je neznáme a taky je neumíme použít. Jedna z nejlepších stránek, věnovaná jedlým rostlinám, je pfaf.org. Bohužel je v angličtině, ale pokud umíte aspoň trochu anglicky, tak si tam potřebné informace najdete.

Nejlepší je začít od rostlin, které rostou ve vašem okolí a které znáte. Tedy znáte český název, to vám na anglických stránkách bude na nic. Ale pomůže vám latinský název a ten najdete třeba pomocí wikipedie. Wikipedie je internetová encyklopedie, kde najdete úplně všechno, i ty plevely. A taky jejich mezinárodně používané latinské názvy. Podle nich už tu svou rostlinku na pfaf.org najdete.

Otevře se vám stránka s textem a obrázky. Na úvod je tabulka, ve které mimo jiné najdete symbol jablka a srdíčka. Jablko znamená, jak moc může mít ta rostlina potenciální hospodářský význam, srdíčko je o vlivu na zdraví. Jablek a srdíček může být od jedné do pěti, čím více symbolů, tím lépe, i když je třeba to brát trochu s rezervou, to hodnocení je do jisté míry subjektivní.

Další informace jsou v textu, dočtete se tam třeba to, jaké části rostliny se používají, jestli za syrova nebo po tepelné úpravě, jaké jsou zdravotní účinky, jak se dá rostlina pěstovat.

Nejdůležitější jsou pro mě informace o tom, jestli lze vařit nebo ne a jak se dá případně upravit, tyto informace jsou pod nadpisem Edibel Uses. Edible parts říká, které části rostliny jsou jedlé (leaves – listy atd.). Dál bývá v textu slovo raw – syrový nebo cooked – tepelně upravený.

Jako příklad jsem zvolila česnáček. Je to vyšší bylina s drobnými bílými květy, v našich klimatických podmínkách roste docela hojně. Je jedlý a dokonce prý i léčivý. Jeho listy po rozemnutí voní po česneku, aroma se prý ale ztrácí při tepelné úpravě.

Co jsem se o česnáčku dozvěděla z pfaf.org?

Je jedlý, bez známých rizik. Používá se syrový i vařený a má spoustu léčivých účinků, aspoň tak soudím z té spousty anglických lékařských termínů, kterými ho na pfaf.org popisují. Dá se prý i sušit, to jsem ještě nezkoušela. Jeho výhoda je v tom, že lístky se objevují brzo na jaře, kdy ještě jiná zelenina na zahrádce neroste. Pěstování je strašně jednoduché, prostě se semena zasijí tam, kde ho chceme mít, nejlépe prý na jaře nebo na podzim. Další rok se může klidně i sám vysemenit.

Novinkou pro mě bylo, že ho v angličtině označují jako garlic mustard, což znamená česneková hořčice.

 

 

Další zajímavé weby (české), kde se dají najít informace o jedlých plevelech:

http://www.paukertova.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=30&stromhlmenu=7 – sjeďte trochu níž na stránku, abyste se dostali ke článkům o jedlých rostlinách

http://www.paukertova.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=36&stromhlmenu=7 – ze stejného webu, ale tentokrát je to o rostlinách jinak užitečných, k barvení, praní a podobně.

http://rostliny.naturfoto.cz/jedle-rostliny.html - seznam jedlých rostlin i s fotkami

http://www.novazem.info/jedle-rostliny-podrobny-prehled/ - hodně podrobný přehled jedlých rostlin, které se u nás dají v přírodě najít

http://planerostliny.com/ - autor už tam sice nic nedává, nicméně pořád je tam spousta zajímavých článků a hlavně zkušeností, rozhodně to stojí za návštěvu

http://fenix.savana.cz/doku.php/seznam_druhu - seznam několika desítek rostlin i se způsoby využití a s recepty

http://www.utrochslnc.sk/category/jedle-liecive-bylinky/jedle-bylinky - slovenská stránka

http://www.ze-me.org/index.php/sobestacnost/284-sobestacnost-brezen-1 - popis toho, jaké výživné látky a kolik můžeme v „plevelech" najít

http://diskuse.nachvojnici.cz/viewforum.php?f=30 – diskuze o planých rostlinách

 

Začíná sezóna barevných talířů

Nevím, jak u vás doma, ale u nás je s jarem jídlo na talíři pestřejší a barevnější. S tím, jak se objevuje jarní zelenina, jí dávám do jídla víc a lépe to vypadá. Do guláše nebo pečeného vepřového se sice těžko propašuje nějaká zelenina navíc, ale vedle toho je spousta jídel, kde to problém není.
Oblíbené jsou u nás těstoviny, ale ne s kečupem. Dělám na ně různé směsi se žampióny, rajčaty, bylinkami a tam se zelenina dá uplatnit velmi snadno. Některé tvrdší druhy zeleniny raději nastrouhám na jemno. Málokdo miluje třeba mrkev na kostičky, jako bývá v mražených směsích. Ale když se nastrouhá, je to lepší. Rajčata, žampióny a papriky se snažím dělat jen krátce, vlastně je jen prohřát, aby se nerozblemcaly.
Často také udělám talíř s kousky různé syrové zeleniny (ředkvičky, kedlubna, okurka, paprika, rajče ...) a dám to při večeři na stůl. Moji chlapi už jsou na to zvyklí a přikusují si k normální večeři ještě i trochu toho zdravého. A když je to navíc úplně čerstvá zelenina ze zahrádky, to je teprve pochutnání.
Kdesi jsem četla, že by si člověk měl před jídlem dát zeleninový salát. Se salátem se mi moc patlat nechce, navíc ty různé zálivky bývají tučné, solené, kořeněné a překrývají chuť zeleniny. Takže u nás ji prostě přikusujeme k teplému jídlu.
Platí také, že příklady táhnou, takže by to mohlo zapůsobit i na děti, které jinak tu zeleninu moc nemusí, ale když jí budou jíst ostatní lidé u stolu, tak si třeba taky dají.

Anatomie polévky

Z čeho se skládá polévka?
Rozhodně tam musí být voda.
Pak určitě nějaká zelenina. I když je to masový vývar, se zeleninou je mnohem chutnější.
Zavářka – rýže, těstoviny, knedlíčky nebo jakákoliv jiná obilovina.
Maso – není nutné, ale máme ho rádi.
Něco na ochucení, určitě sůl, možná nějaké koření. Nejsem velkým příznivcem masoxu, maggi nebo jiných polévkových koření. Často obsahují glutaman, který není nijak prospěšný pro zdraví, naopak některým lidem může vadit a pro malé děti se už vůbec nehodí. Snažím se kupovat kořenící směsi bez glutamanu. Z bylinek je dobrý třeba libeček, ne nadarmo se mu říká maggi chudých.
Jednou jsem v asijské restauraci dostala polévku, která mi připomínala stavebnici. Zelenina a těstoviny byly rozloženy v misce a teprve pak na ně nalili vývar. Napadlo mě, že takhle by se dala připravit polévka rychle i tehdy, když potřebujeme jen jednu porci třeba do práce.
Potřebujeme zeleninu a nějakou zavářku, obojí můžeme mít v malých porcích v mrazáku. Mrazit se dají luštěniny, rýže nebo kroupy. Ráno vezmeme nějakou uzavírací nádobu a dáme do ní zeleninu, obiloviny, luštěniny, cokoliv, co máme v malých porcích v mrazničce. Přisypeme nějaké koření, které se nemusí vařit, to nejspíš seženeme někde v prodejně zdravé výživy. Uzavřeme a vezmeme s sebou. Během pár hodin se vám ty suroviny rozmrazí, pak stačí zalít vařící vodou z varné konvice a máte rychlou polévku podle své chuti a rozhodně je zdravější, než ty balíčkované instantní polévky, které se kupují v obchodech.

Polykultura aneb užitečný chaos na zahrádce

Polykultura znamená, že se na jedné ploše nepěstují rostliny jednoho druhu, ale míchají se různé druhy. Monokultury známe z polí –pole řepkové, pole slunečnic, pole brambor. Něco podobného si pak v menším měřítku děláme na zahrádkách. Má to svoje výhody i nevýhody. Výhoda je v tom, že to hezky vypadá, je to upravené, máme taky jednoduchý přehled o tom, co kde máme. Nevýhoda je zase ta, že je mezi rostlinami nekrytá půda, která se musí udržovat bez plevelů a hlavně když vám to napadnou škůdci, snadno se dostanou z jedné rostliny na druhou a můžou vám tu zeleninu pěkně zdecimovat.
Polykultura znamená víc druhů rostlin. Dost známé je to, že některé druhy mají rádi společnost jiných druhů, jiné dvojice rostlin se zase zrovna moc nemusí. Třeba cibule a mrkev se dají pěstovat společně, střídat jeden řádek cibule a jeden řádek mrkve.
Na internetu jsem viděla i zahradní polykulturu dovedenou skoro k dokonalosti: na jednom místě se pěstují třeba i desítky druhů a odrůd. Vznikne z toho chaos podobný tomu, jak to roste v přírodě a vy si z toho postupně vybíráte to, co už je dost velké nebo na co zrovna máte chuť. Musíte samozřejmě všechny ty rostliny znát. Úplně prý odpadá pletí, protože půda je zcela pokrytá jedlými rostlinami a plevel má málo šancí, když už se nějakému povede vyrůst, tak ho vytrhnete při sklízení zeleniny. Škůdci to mají o dost těžší, protože vyhledávat v té změti vůní právě tu svoji oblíbenou rostlinu není tak jednoduché, jako když jim je naservírujete do řádků obklopených holou zemí.
Rozhodla jsem se něco podobného vyzkoušet na zahrádce. Už jsem byla dost nervózní z toho, že na začátku dubna nemáme v zemi žádná semínka, tak jsem vzala ty různé pytlíčky se semeny salátu, špenátu, ředkvičky a dalších zelenin, smíchala jsem je dohromady a nasypala do záhonu. Bohužel jsem je ještě nemohla zalít, nemáme puštěnou vodu, ale snad porostou i tak. Moje ideální představa je, že se tím úplně zakryje plocha záhonu a my si vždycky utrhneme to, na co budeme mít chuť, prázdná místa se buď vyplní sazeničkami, nebo je zarostou ty rostliny, které jsou kolem.
Věnovala jsem tomu experimentu asi tak pět metrů čtverečních, uvidíme, co z toho bude. Napadá mě, že by tam měl být i vyšší výnos, když bude porostlá celá plocha.
Tento experiment začal  14. Dubna 2013, jsem zvědavá, jak bude můj záhon vypadat za měsíc nebo dva.

Co všechno se dá jíst

Zima se dost protáhla, pod sněhem nic neroste a tak byl problém připravit třeba tradiční velikonoční nádivku s kopřivami. Prostě ještě nebyly, pokud ano, tak byly tak mrňavé, že byste strávili hodiny tím, než byste jich našli dostatek.
Pro mě to až tak velký problém není, kopřivy nahrazuji špenátem. Není to úplně ono, ale jde to.
Kopřiva je vůbec neprávem zavrhovaná rostlina, i když se jí v posledních letech dostává jistého zadostiučinění. Používá se jako čistící čaj na pití nebo třeba i na vlasy. Sem tam se někdo odváží ji i jíst. Pálivost se dá snadno odstranit tím, že kopřivu spaříme. Pak s ní můžeme nakládat podobně jako se špenátem. Stejně tak ji můžeme nasbírat při jarních vycházkách a nandat do mrazáku, aby byla k dispozici. Možná by stálo za to vzít si na sběr laciné gumové rukavice z drogerie, abychom nebyli popálení od kopřiv.
Kromě kopřiv se dá těch jedlých planých rostlin najít mnohem víc.
Bršlice kozí noha je děsný plevel, ale teď zjara vyráží mladé výhonky s výraznou chutí, které je také možné přidat do polévky, nádivky, salátu nebo do pomazánky.
Pampelišky jsou hořké, ale s úspěchem jsem je dávala do vajíčkového salátu s pikantní hořčičnou zálivkou.
Malinké lísty sedmikrásek se dají použít podobně – zatepla i zastudena. Jednou jsem zkoušela dělat i sedmikráskový med podobně jako se dělá pampeliškový. Chuťově nebyl špatný, ale dal dost práce. Už jen nasbírat dostatek těch mrňavých sedmikráskových kvítků.
Všechny tyto rostliny jsme zvyklí považovat za plevel, ale možná by bylo lepší vidět v nich zdravou nehnojenou zeleninu zadarmo. Nejspíš jich nesníme tolik, aby nás to zasytilo, navíc na ty chutě nejsme příliš zvyklí, ale i malý přídavek obohatí náš jídelníček o nové chutě a taky o výživné látky a vitamíny, které často za drahé peníze kupujeme v lékárnách.
K tomuto příspěvku mě inspirovala stránka, na které najdete popis několika desítek planých rostlin (rostoucích v Čechách), které se dají jíst: http://fenix.savana.cz/doku.php/seznam_druhu

Kompost

Kompost je pro užitkovou zahradu něco jako kuchyně pro byt. Připravuje se tam výživa.
Pro kompost i pro kuchyň platí, že pokud to páchne, nejspíš něco nebude v pořádku. Správný kompost totiž nesmrdí, ale voní jako čerstvá zemina nebo tlející listí.
Když máte dost místa, stačí ukládat organický odpad na hromadu a čas od času přehodit.
Když je místa málo, osvědčují se černé kompostovací bedny, které se dají koupit v obchodě za méně než tisícovku.
Několikrát jsem využili ke kompostování černé igelitové pytle – to bylo tehdy, když nám ty umělohmotné bedny nestačily – a výsledek byl naprosto uspokojivý.
Jako variantu kompostu bych označila vyvýšený záhon, který je vyplněný organickou hmotou, a zatímco se rozkládá, poskytuje výživu rostoucím rostlinám.
Co se do kompostu může dát?
Plevel – pokud už nemá semena, ta by v něm totiž mohla přežít.
Posekaná tráva a listí. Pokud trávy máte větší množství, je lepší promíchat ji s ostatním organickým odpadem. Naopak listí se dá kompostovat i samotné, což jsme taky vyzkoušeli. Vznikla z toho krásná voňavá tmavá zem.
Rostlinný odpad z kuchyně – slupky od brambor, od ovoce, použitý čaj, vylouhovaná káva, hnijící zelenina a ovoce. Nehodí se kosti, maso, olej a zbytky hotových jídel (chleba, knedlíky atd.), které lákají hlodavce.
Skořápky od vajíček.
Dávám tam i papírové ubrousky a kapesníky, protože ty jsou také organického původu.
Teoreticky by se rozložil i textil přírodního původu (bavlna, len, hedvábí, vlna), ale nevím, jak dlouho by to trvalo. Dnešní oblečení – i když je z čistě přírodní látky – může mít nitě, zipy, knoflíky, podšívky ze syntetiky a ta se nerozloží.

Návštěva v Mamacoffee

Mamacoffee je síť pražských kaváren, která se hlásí k férovému podnikání – tedy nešidit ani zákazníka ani dodavatele.

Spousta zemědělců a výrobců v chudých zemích je totiž obchodníky odtlačena k nesmyslně nízkým cenám, které je nutí tvrdě pracovat i s celou rodinou včetně dětí a přitom si vydělají sotva na holé živobytí. To, že děti budou chodit do školy a budou mít šanci na lepší budoucnost, zdaleka není samozřejmé. V podstatě naše příjemné a dostupné ceny jsou vykoupeny nouzí a chudobou těchto lidí. Připadá vám to fér? Mně tedy ne. Proto je mi sympatické, když se někdo snaží ty ceny narovnat a zaplatit svým dodavatelům přiměřenou cenu. I když to znamená, že mě káva nebo čaj bude stát dvakrát nebo víckrát tolik. V mém měsíčním rozpočtu to neudělá tak velkou částku a přitom a jako odměnu mám pocit, že dělám dobrou věc, že se nějak podílím na tom, aby byl svět o něco lepší.

Když jsem přišla v pátek dopoledne do Mamacoffee v pražské Vodičkově ulici, převapilo mě, kolik je tam lidí. Kavárna je dvoupatrová, v přízemí už jsem nísto nenašla a musela jsem jít do horního patra, odkud je mimochodem hezký pohled na protější Novoměstskou radnici. Spousta lidí sem chodí potkávat se s ostatními, najíst, napít, ale bylo tu taky dost lidí s notebooky. Sluchátka na uších a mohli klidně pracovat. Mají tady totiž wifi připojení. Heslo k němu bývá napsané křídou nahoře na tabuli, kam píšou aktuální nabídku.

Dala jsem si zelený čaj a zelenou sušenku. Tak říkám pistáciovým sušenkám, které mi velmi chutnají. Určitě bych si vybrala i z jídel, měli mrkvovou polévku s koriandrem, bulgur, pečené brambory, rattatouille a pár dalších jídel, ale měli jsme s partnerem v úmyslu obědvat v cestovatelském klubu, takže jsem se spokojila jen s tou malou sladkostí.

Zaujaly mě také fotografie v zadní části kavárny. Jejich autorkou je Pavlina Schultz. Fotky reálných míst, ale nafocené natolik neobvykle, že z dálky mi připadaly spíš jako abstrace.

Návštěvu v Mamacoffee rozhodně doporučuju. Když vám káva bude chutnat, můžete si ji také odnést domů, umelou vám ji přesně tak, jak si budete přát.

Provozovny Mamacoffee jsou v Praze na několika místech:

Vodičkova – to je ulice, která spojuje Václavské a Karlovo náměstí, kavárna je skoro na konci naproti Novoměstské radnici. Je to právě ta kavárna, kterou popisuju ve tomto svém článku.

Náměstí Jiřího z Poděbrad. Když stojíte před kostelem uprostřed náměstí, najdete ji po levé straně náměstí.

Nově je otevřená provozovna v Karlíně, ještě jsem tam nebyla, takže nemůžu poskytnout žádné informace.

V Londýnské blízko náměstí Míru je další kavárna, ta má i krásné posezení venku.

Na Letné sídlí Mamacoffee v Čechově ulici číslo 1, i ta má venkovní zahrádku.

A jedna další je v Korunní ulici na Vinohradech, tam jsem taky ještě nebyla.

Kde jsou bílkoviny?

Bílkoviny jsou nezbytnou součástí naší stravy, slouží k výstavbě svalů a nedají se jinak nahradit. Na rozdíl od tuků nebo sacharidů, bez kterých se tělo nějak obejít dokáže, i když to není ideální.
Vyrostla jsem v době, kdy se za zvlášť výživné považovalo maso, mléko, sýry a vajíčka. Tyto potraviny se prezentovaly jako nezbytné zejména pro růst dětí. Rýže, brambory nebo těstoviny jsou označované i na talíři jako „příloha“, čili něco vedlejšího, méně důležitého.
Maso pořád ještě považujeme za jakousi lepší potravinu, kupujeme ho, i když je poměrně drahé a o velkém zájmu svědčí i fronty na farmářských trzích, které bývají u masa nejdelší. Ale zároveň se k nám také dostávají informace o tom, jak špatná je kvalita masa, jak se maso šidí, napouští vodou a podobně. Navíc obsahuje živočišné tuky, což taky není pro zdraví příliš dobré.
Sýry nebo vajíčka jsou také zdrojem bílkovin, ale cena vajec vzrostla a sýr sice můžete koupit levný, ale chutí vás neoslní, nebo výborný sýr, jen si na něj musíte připlatit.
Další nevýhodou živočišných zdrojů bílkovin je ten fakt, že obsahují tuk, který bychom – hlavně při hubnutí – měli omezovat. Ty bílkoviny jsou ale právě při hubnutí potřebné, protože si potřebujeme zachovat svalovou hmotu.
Ale kde jinde tedy brát bílkoviny, když ne z masa, sýrů a vajíček?
Luštěniny se často označují jako zdroj bílkovin, ale jak často jste schopni jíst čočku nebo fazole? A ten jejich známý nadýmavý účinek od jejich konzumace taky odrazuje. Jinak je to ale zdroj dobrý, jsou levné a dají se zpracovat na spoustu způsobů, rozhodně to nemusí být jen kašovitá příloha k jídlu. Dají se použít jakou zavářka do polévky, dají se klíčit (kromě fazolí, z těch se dají klíčit jen fazole mungo), zastudena z nich uděláte salát nebo pomazánku.
Když jsem se setkala s obilovinami jako je quinoa nebo amaranth, zaujalo mě, že je označují také jako zdroj bílkovin. A zajímalo mě, jaký je v nich obsah bílkovin a jestli je to s masem nějak srovnatelné. Takže jsem si udělala tabulku a zjistila jsem, že jsou skutečně srovnatelné s masem. Alespoň pokud jde o procentuální obsah bílkovin. Druhá věc je, jaké je složení těch bílkovin a nakolik jsou tělem využitelné. Dočetla jsem se, že je dobré kombinovat obiloviny a luštěniny,  protože jejich složení se navzájem doplňuje. V našem jídelníčku je to kombinace dost nezvyklá.
Další faktor, který ovlivní množství bílkovin v jídle, je způsob přípravy. Když pečete maso, tak se zmenší. Vyduší, vypeče, prostě je o něco menší. Zřejmě je to tím, že se z něj vypeče tuk, ale my si ho stejně dáme navrch jídla, abychom o žádnou chuť nepřišli. Naopak když vaříte obiloviny, přidáváte k nim vodu, takže procentuální podíl bílkovin tím dost klesne. I tak jsem musela přehodnotit svůj dřívější názor, že obiloviny nejsou zdrojem bílkovin. Jsou a můžou být dost významným zdrojem.

Prodejna zdravé výživy na Smíchově

V Praze na Smíchově jsem objevila prodejnu zdravé výživy a ekologické drogerie. Přesnější by bylo říct, že jsou to dvě prodejny, v ulici je prodejna s potravinami, ve dvoře s drogerií. Do té druhé si chodím pro ženšen, dnes jsem se rozhodla nakouknout i do té druhé, s potravinami.
V poslední době jsem se doslechla o plodině zvané quinoa, která je prý mimořádně výživná. Chtěla jsem ji vyzkoušet. Kromě toho jsem koupila ještě amaranth, další druh obiloviny, která prý má velkou budoucnost. Třeba proto, že je bezlepková nebo pro vysoký obsah bílkovin.
Pak jsem se rozhlížela ještě dál. Měli i čerstvou zeleninu, mléčné výrobky a pečivo. 
Nejvíc mě ale okouzlily čokolády. Miluju čokoládu, i když je to ta obyčejná ze supermarketu. Tady měli čokolády s různými příchutěmi, vybrala jsem si čokoládu s chilli. Zdánlivě nesourodá kombinace. Přiznám se, že když jsem ji ochutnala, nebyla jsem z ní tak nadšená.
Mám slabost pro čaje, těch tu taky mají spoustu, vybrala jsem jeden na dobrou náladu, i když jinak bylinkové čaje moc nepiju. Obsahuje řadu bylinek běžně roustoucích i u nás, některé dokonce máme na zahrádce. Chutnal příjemně a to i bez cukru.
Nakonec jsem objevila ještě semínka. Většinou běžná zelenina, ale byla tam i vodnice, což je zelenina málo známá, tudíž vhodná k experimentování. Takže ta putovala do košíku taky.
Ještě se vrátím k tomu ženšenu, který prodávají v prodejně ve dvoře. Náhodou jsem na internetu narazila na stránku, která ženšen velmi chválila. Byla to stránka jednoho přírodovědce, který mě zaujla tím, jak všechno zkoumal, ke všemu si hledat už publikované práce a pečlivě se snažil o objektivní vědecký přístup. Pro ženšen má takovou slabost, že ho dováží z Tchajwanu do Čech a prodává ho jako po internetu, tak i v obchodech. Mimo jiné i v tom smíchovském. Mají dva druhy, mladý a starý (šestiletý). Ten starší stojí cca 500 Kč za balení, hodí se tehdy, když je třeba vylepšit zdravotní stav. Ten mladý stojí asi tak polovičku, je vhodný pro zdravého člověka.
Ženšen skutečně funguje. Na mě působí tak, že se cítím tak nějak soustředěnější, přitom ale nejsem přehnaně nabuzená. I když i to už se mi stalo, když jsem to se ženšenem přehnala. Na obalu doporučují dávkování někde kolem jednoho gramu, což je tak plátek nebo dva. Je třeba je povařit nebo vylouhovat ve vodě, dá se z něj pak udělat čaj, přidá se do polévky nebo se nakládá do alkoholu.

Olej nalít nebo rozprášit

Před řadou let jsem u jedné kamarádky v Anglii viděla zajímavou věc: olej ve spreji. Díky tomu se velmi dobře dávkoval, zvlášť třeba na pánev ho stačilo dát velmi málo. Pro někoho, kdo se snaží zhubnout, je to skvělá věc. U nás jsem to sice neviděla, ale nepochybuju o tom, že s trochou snahy bych podobný olejový sprej v obchodech našla.
Otázka ovšem je, kolik bude stát a jestli si můžu vybrat, jaký olej uvnitř bude. Nehledě na to, že ekologicky uvědomělý spotřebitel (=já) se na spreje dívá s podezřením, přece jen mají špatnou pověst – freony a podobně.
Trochu jsem zabrouzdala na internetu a našla jsem ho, ale cena je dost vysoká, nejméně 125 Kč za 300 ml.
Napadlo mě, jestli by šlo olej rozpračovat pomocí takového zařízení, které se používá třeba na květiny. Jestli se olej bude chovat stejně jako voda, jestli tu trysku třeba neucpe. Rozhodla jsem se to vyzkoušet. Vzala jsem láhev, kterou používám na rosení květin, dala jsem do ní trošku oleje a ono to fungovalo!
Takže teď se chystám pořídit si lahev a rozprašovač, který budu používat právě a pouze jen na ten olej. Využiju ho při dušení na pánvi, kam díky němu dám méně tuku, ale i když peču brambory a potřebuju je rovnoměrně omastit. Další možnost je vysprejování formy na bábovku nebo pánve na palačinky. Nebo při grilování, tam by se taky hodilo dát jen malinko oleje, ale pěkně rovnoměrně ho rozprostřít po mase nebo po grilovacím roštu.

Country Life – prodejna zdravé výživy

Prodejna Country Life sídlí v Praze v Jungmannově ulici 1 v Praze jen malý kousek od Václavského náměstí. V přízemí je obchod, kde si můžete koupit potraviny s sebou domů nebo si vyšplháte po schodech do mezipatra, kde je posezení a tam si můžete odpošinout a najíst se. Country Life na této adrese je už hodně dlouho, určitě už nejméně patnáct let, aspoň co se pamatuju, ale dlouho jsem tu nebyla. Zajímalo mě, o co se to tu změnilo.
Nabídka zahrnuje všechny možné potraviny, hlavně takové, které se spojují se zdravou výživou. Namátkou, co mě teď napadá: obiloviny -  bulgur, kuskus, luštěniny – cizrna, fazole, čočka, mléčné výrobky i náhražky mléčných výrobků pro alergiky, bezlepkové výrobky, mořské řasy, sušené ovoce, pečivo, čaje, koření nebo semínka. Jako doplněk je ekologická drogerie Ecover.
V poledne tu mívají i teplé jídlo, já jsem sem přišla po čtvrté hodině odpoledne, to už bylo snědeno. Ještě bylo nějaké pečivo, k tomu jsem si dala čaj, sušená rajčata (docela příjemná chuťovka) a ořechovou tyčinku. Samozřejmě jsem si s tím šla sednout nahoru na pódium, kde je pár stolků se židlemi a také WC. Není tam obsluha, takže si všechno musíte koupit dole a donést nahoru. Možná by stálo za to dát tam alespoň horkou vodu s tím, že čaj a kelímek si člověk koupí dole, ale nosit kalíšek s horkou tekutinou po strmých schodech – zvlášť když má člověk ještě tašku nebo vede dítě – je docela nešikovné.
Spousta ze surovin, které tady prodávají, má v Čechách malou tradici a málokdo je umí připravovat, takže podobné prodejny plní do jisté míry i vzdělávací účely, protože lidé se samozřejmě ptají, jak a k čemu se to či ono hodí. Když jsem objevila letáčky s recepty, udělalo mi to radost a hned jsem začala probírat a hledat, co vyzkouším. Zaujal mě recept na falafel, což jsou placičky z cizrny, pečené nebo smažené. Neobsahují vajíčko ani maso, hlavní surovinou je cizrna a pak zelenina a koření. Cizrna stojí (podle letáčku, je možné, že v něm byla nižší akční cena) 33 Kč za půlkilové balení, recept na falafel vyžaduje 200 g pr čtyři osoby, to je asi tak 13-14 korun. K tomu cibule, koření a trochu oleje. Ať počítám, jak počítám, tak mi to připadá jako mimořádně levný recept.
Většinou považujeme potraviny z podobných prodejen za drahé ve srovnání s běžným jídlem v běžných potravinách, ale zdá se, že při troše přemýšlení se dají najít i velmi levné varianty. Ještě ten falafel musím vyzkoušet, abych zjistila, jestli je to také dobré, protože i to nejlevnější jídlo je příliš drahé, pokud nám nebude chutnat.

Valentýnská kachna

Valentýn je sice nová tradice, ale přece jen už se u nás za posledních dvacet let docela uchytil. Takže zamilované dvojice si plánují večeře a romantické víkendy, obchodníci chystají zásobu čokolád a červených růží a novináři přemýšlí nad tím, co už proboha o tom Valentýnu napsat, aby to nebylo stejně banální a otřepané, jako každý rok. Tedy aspoň si myslím, že by nad tím ti novináři měli přemýšlet.

U nás valentýn většinou proběhne tak, že dostanu čokoládu nebo kytičku a udělám nějakou lepší večeři.

Letos mě ovšem můj partner překvapil: koupil mi růžový nazdobený dort ve tvaru srdíčka. Vzhledem k tomu, že nemá rád růžovou (růžová šunka mu nevadí) a dort v tomto stylu se zcela příčí jeho vkusu, tak jsem musela ocenit, že se překonal.

Chtěla jsem také vymyslet něco zvláštního a napadla mě kachna, protože tu míváme opravdu jen výjimečně.

Kachnu jsem upekla se zelím. Pytlík kysaného zelí jsme rozložila na dně pekáče, trochu podlila a malinko posypala sladkou paprikou. Dávám ji proto, protože mi připadá, že trochu stáhne tu kyselost a zelí je chutnější. Navrch jsem dala osolenou kachnu. Všichni máme rádi tu křupavou vypečenou kůrčičku, takže aby jí bylo víc, rozřízla jsem kachnu na prsou a rozložila na plocho.

Pekla jsem tři hodiny při teplotě 150 a později 180 stupňů. Čekala jsem, že po té době už se bude rozpadat, ale ne. Klidně jsem ji tam mohla nechat ještě déle. Zelí bylo vynikající, protože do sebe nasálo tuk a chuť z kachny.

K tomu jsme měli knedlík, ten byl tedy koupený.

Uznávám, že to není jídlo, po kterém by se člověk s chutí vrhnul na postelové hrátky. Spíš si tak schrupnout. Proto jsem to taky udělala k obědu, nikoliv k večeři. A nazvala jsem to valentýnskou kachnou. Není to příjemné spojení českých a importovaných tradic?

Léky na nachlazení z kuchyně

Nastydla jsem a to pořádně. Nemám moc ráda léky, myslím tím tedy ty léky z lékárny, různé prášky, kapky a podobně. Jeden znalec čínské medicíny mi před časem řekl, že řadu léků máme i ve vlastní kuchyni. To mě zaujalo, líbilo by se mi, kdybych mohla místo chemikálií produkovaných farmaceutickým průmyslem jen prostě vybírat z potravin to, co zrovna hodí k aktuálním zdravotním potížím.
Jenže znáte to. Když je člověk zdravý, neřeší léky.
Až nepříjemné nachlazení mě přimělo se k té myšlence znova vrátit a vyzkoušet různé prostředky z vlastní kuchyně. Spíš sahám samozřejmě po tom, co mi chutná. Když je člověk nemocný, moc se mu do jídla nechce, proč to ještě zhoršovat tím, že si budu připravovat něco, co nemám ráda?

Takže co už jsem stihla vyzkoušet:

Obyčejný čaj. Dělají ho i pacientům v nemocnici, takže asi musí být zdravý. I když ten nemocniční čaj je dost děsný.  Doma si člověk připraví čaj podle svého a dá si do něj med, citrón nebo prostě cokoliv, co má rád. Kromě obvyklého černého čaje můžeme pít i čaj zelený, ten má světlejší barvu a jemnější chuť, taky je u nás méně obvyklý, ale může být příjemnou změnou.

Bylinkové čaje. Lipový na pocení nebo šípkový s vysokým obsahem vitamínu C. V lékárně se dají koupit i směsi bylinek pro konkrétní neduh. Některé jsou i docela dobré, třeba právě ten šípkový. Navíc vitamín C ze šípků je určitě pro tělo lepší než ten, který je vyrobený synteticky. Aspoň si to myslím.

Citrón. Nevím, jestli má i jiné účinky než je vysoký obsah vitamínu C. Ale doporučuje se, v čaji mi chutná, tak proč ne?

Česnek. Prý nejméně dva stroužky denně a dobře rozkousat. Nevím, jak moc bych musela být nemocná, abych kousala samotný česnek. To si raději udělám topinku nebo si ho dám do pomazánky na chleba. Pak se ty dva stroužky sníst dají. Česnekové jídlo bych naservírovala i ostatním lidem, kteří s vámi žijí, jinak by před tou vaší voňavou léčbou mohli prchat pryč.

Cibule. Stejně jako česnek obsahuje „voňavé“ látky s léčivými účinky. Logicky by asi bylo lepší jíst ji syrovou. Případně z ní udělat cibulový sirup: nakrájet cibuli nadrobno, zasypat cukrem, ten vytáhne z cibule šťávu, která prý účinkuje dobře proti kašli. Chuťově to taky není žádný zázrak, ale jedna nebo dvě lžíce se požít dají.
Křen. Další pálivá věc, které prý pomáhá na nachlazení. Dává se jen v malém množství jako příloha k různým jídlům, nemusí se žvýkat samotný. Strouhaný křen s jablky je třeba k vařenému masu moc dobrý. Dá se koupit i hotová směs ve skleničce, v nouzi taky poslouží. Existuje i tzv. Japonský křen neboli wasabi. Nevím, jestli funguje podobně jako ten náš český. U nás se s čerstvým nesetkáte, prodává se spíš jako zelená wasabi pasta a je poměrně drahá.

Chilli -  jako práškové koření nebo chilli papričky. Nemusí toho být hodně, občas se mi povede třeba do polévky propašovat tak malé množství chilli, že polévka není ostrá, ale jen se tím zvýrazní chuť.

Zázvor je svými léčivými účinky známý. Taky má palčivou chuť.Dá se koupit čerstvý, ale i sušený v prášku nebo kandovaný. Připravuje se z něj čaj tak, že se kousek zázvoru nastrouhá najemno, zalije horkou vodou a nechá chvíli odstát. Může se kombinovat s černým čajem nebo osladit medem. Když se vám povede udělat si ten nálev až příliš ostrý, můžete ho právě tím černým čajem trochu naředit. Zázvor má také příznivé účinky na trávení, to je někdy taky užitečné. Kandovaný zázvor je zpočátku sladký, pak jeho chuť přejde do pepřova. Prý pomáhá při nevolnosti.

Kuřecí nebo slepičí vývar. Takový lék si jistě s chutí dají i zdraví členové rodiny jako „prevenci“. Do polévky při vaření přidávám i něco z těch výše uvedených surovin – česnek, cibule, chilli, zázvor. Nevím, jestli to v uvařeném stavu má nějak výrazně léčivé účinky na nachlazení, ale uškodit to nemůže. Vývar je možné scedit a nabídnout nemocnému v hrnečku místo čaje. Bude to pro něj příjemná změna.

Kysané zelí. Obsahuje spoustu různých vitamínů a chutná mi. Nemusí se jíst vždycky jen vařené, může se dát v malém množství jako výrazná příloha k různým jídlům. Komu nechutná zelí, ten si může dát trochu láku ze zelí do skleničky, rychle vypít a zapít čajem.

Čajová škola v kadaňském klášteře

Za posledních dvacet let se u nás hodně rozvinula čajová kultura a spousta lidí zjistila, že kvalitní čaj je něco víc než jen vymáchat v horké vodě pytlíčky s hnědou drtí, které koupíme v supermarketu, a přebít chuť vzniklé tekutiny cukrem, medem, citrónem nebo rumem.

Vychutnat si čaj, to chce především kvalitní sypaný (takže žádné sáčky, trochu času a taky vědět, jak ten nápoj připravit, aby jeho chuť vynikla.

Právě přípravě čaje je věnovaná Čajová škola, kterou připravil majitel kadaňské čajovny Kašmír. Byly jí věnovány pondělní večery v listopadu a prosinci 2012. Není nutné absolvovat všechny večery, i když je to samozřejmě nejlepší, ale je možné přijít i na jednotlivé lekce. Ta první proběhla 4. listopadu v refektáři františkánského kláštera v Kadani. Bylo to hlavně povídání. Odkud čaj pochází, jaké druhy existují, jaké nádobí se používá a jaké zásady je třeba při přípravě dodržovat, abychom z čaje získali maximum.

Další lekce pak byli více o praxi, sami jsme si čaj připravovali, někdy i do vlastního nádobí, ochutnávali jsme a dozvídali se, proč a jak se který čaj připravuje. A že je těch druhů přípravy opravdu hodně. Stejně tak, jako je mnoho druhů čaje.

Mě osobně nejvíc chutnají puery (to jsou obzvlášť silné čaje), ale i zelené a oolongy (něco mezi černým a zeleným čajem). Naopak vůbec mi nechutnalo maté, ale jsou lidé, kteří na něj nedají dopustit.

Naučili jsme se také připravovat ledový čaj, skutečný ledový čaj, nikoliv tu ošizenou sladkou vodu, kterou pod tímto názvem prodávají v obchodech. Je to úplně jednoduché. Stačí připravit silný čaj, černý, zelený, je to jedno, a nemusí být ani špičkové kvality. Osladíme, můžeme přidat citrón a vychladíme. V čajovně na to mají takový trik: mají v lednici led, horký hodně silný čaj nalijí na něj, protřepou v šekru a díky tomu vám mohou během několika minut nabídnout čerstvě připravený ledový čaj.

Další způsob, jak připravit ledový čaj, je louhovat v chladné vodě několik hodin, klidně i přes noc. Stačí večer nasypat čaj do vody, dát do ledničky a ráno můžete pít.

Poslední večer byl těsně před vánoci a byl možná nejpříjemnější. Ochutnali jsme masalu, což je slazený indický čaj s kořením a mlékem a matchu, to je zelený práškový čaj, používaný pro japonském čajovém obřadu. Obojí bylo velmi dobré.

Jsem moc ráda, že jsem se takové akce mohla zúčastnit. I když čaj piju každodenně a často navštěvuju čajovny, stejně jsem toho hodně naučila a dozvěděla.

A koření

Navštívila jsem svoji kamarádku v jejím obchůdku s kořením a dalšími dobrotami. Kromě toho, že jsem si příjemně popovídali a popili dobrého vínka, které tam taky nabízí, jsem prozkoumala všechny regály a police, abych si něco koupila i domů. Rozhodně jsem měla z čeho vybírat. Nakonec jsem si vybrala několik druhů koření.

DÁTÁ ČAJ MASALA je indická směs koření do čaje, používá se tak, že se čaj s kořením nechá krátce povařit, pak se podává s mlékem a s cukrem nebo medem. Obsahuje kardamom, zázvor, skořici, hřebíček a pepř. Doporučuju ho dělat s indickým čajem ássam, který je silný a tak ho koření nepřebije. Mléko (případně smetana) se přidává proto, že čaj s kořením je dost ostrý a dráždivý. Má ale zahřívací účinky, takže je to ten pravý čaj do podzimních plískanic nebo zimních mrazů. Tento čaj připravují i v čajovnách pod názvem masala nebo yogi.

TANDOORI MASALA je indická směs hlavně k masu. Obsahuje mnoho druhů koření a používá se tak, že se směs koření vmíchá do bílého jogurtu, tím se maso namarinuje a pak se za občasného podlévání dusí nebo peče v troubě. Na konci už tam jogurt vůbec není patrný, ale zřejmě pomáhá tomu, aby bylo maso křehčí.

RATATOUILLE je směs koření původem s Francie, která se používá hlavně do zeleninových jídel, k bramborách a k těstovinám. Zatím jsem ho nevyzkoušela, ale kamarádka mi ho doporučila, že je velmi dobré. Ochutnala jsem ho samotné, je dobré, jen trochu ostré. Obsahuje – kromě soli – česnek, cibuli, bazalku, oregano, kmín, sladkou a pálivou papriku.

KOŘENÍ PATERA VŮNÍ pochází z Číny a Vietnamu, je určena na maso, i když obsahuje skořici a badyán, což je koření u nás obvykle spojované se sladkou kuchyní. Kromě toho je tam hřebíček, fenykl a sečuánský pepř. Zkusila jsem tuto směs použít při dušení kousků vepřového se žampióny a doma s tím byla velká spokojenost. Koření zbarvuje omáčku, takže byla o dost tmavší, než bez něj.

ÚSTŘICOVÁ OMÁČKA je ochucovací přípravek z Asie, těch ústřic tam není příliš velký obsah, ale chuťově je příjemná. Vyzkoušela jsem ji do zeleninové polévky a chutnalo mi to. Jen mladší syn z toho nebyl příliš nadšen, protože nemá rád ryby.

Týdenní plán večeří

Připravit každý den teplou večeři nebo oběd by byl daleko menší problém, kdyby člověk nemusel pokaždé přemýšlet nad tím, CO uvařit.
Jeden způsob, jak se tímto problémkem vyrovnat, je udělat si rámcový jídelníček a toho se držet. Pro každý den v týdnu si zvolíte nějaké téma, což omezí vaše rozhodování a paradoxně to pomůže rychleji vymyslet, co bude k večeři.
Jeden den může být bramborový, další zase třeba těstovinový, kuřecí, zeleninový, sladký, rybí, italský nebo smažený.
Když pro každý den/téma budete mít alespoň čtyři druhy jídla, tak máte jídelníček na celý měsíc a přitom jíte každý den něco jiného. Rozumné je si ta jídla napsat, proč by měl člověk vymýšlet stále totéž znova a znova?
Další nápad je sepsat si svoje oblíbená jídla na papír a ten dát na ledničku nebo zevnitř na dvířka od kuchyňské skříňky. Když nevíte, stačí se podívat na „tahák“ a něco si z něj vybrat. Jídla je také dobré nějak rozumně seřadit, nahoru dát ta zdravější a levnější, protože je pravděpodobné, že se na seznam budete dívat odshora a tak bez námahy upřednostníte to zdravé, případně levné.

Klub cestovatelů, etnická restaurace a čajovna v jednom

Při svém vyhledávání nových čajoven jsem měla jeden “restík”, věděla jsem o čajovně Karavana na nábřeží Vltavy jen kousek od Národního divadla, ale ještě jsem tam nebyla. Musela jsem to napravit. Nebyla jsem ovšem sama, měla jsem s sebou patnáctiměsíčního chlapečka , syna mojí kamarádky a taky jsme měli jen asi hodinu času, takže to moje zkoumání trochu omezovalo.

Chodit s malými dětmi do čajovny mi připadá jako dobrý nápad. Nekouří se tam a skoro vždycky je tam prostor na to, kde mohou lézt nebo se povalovat, což je pro mě daleko příjemnější, než způsobné sezení na židli. V této čajovně mají velké a vysoké dvoustupňové pódium, což bylo pro chlapečka výzvou a pořád lezl nahoru a dolu. Takže zatímco já odpočívala, on se docela nadřel J

Jen je potřeba dohlédnout, aby na sebe dítě čaj nezvrhlo. V tomto věku už dokáže pochopit, co znamená, když řeknu, že je to horké, navíc si čaj odkládám tak, aby na něj chlapec nedosáhl. Čaj mu nikdy nedávám, protože často bývá dost povzbudivý a pro tak malé dítě se podle mě rozhodně nehodí. Mohl by dostat leda tak ovocný čaj, ale ten zase nemám ráda já.

Čaj jsem si nevybírala z lístku, ale rovnou jsem se zeptala muže u baru, co mají nejčerstvějšího. U čajů – hlavně u těch kvalitních – je čerstvost dost důležitá. Navíc si myslím, že když tam ten člověk pracuje, tak nejlépe ví, co mají nejlepšího. Pak jsem si ještě vzala čajově-jídelní lístek, protože jsem chtěla něco malého k zakousnutí a samozřejmě něco, co bych mohla dát i svému malému společníkovi.

Výběr jídel mě dost překvapil. Jednak svou pestrostí, jednak docela roumnými cenami. Vybrala jsem si sladkou rýži s rozinkami a kardamomem, ale bohužel ji neměli připravenou. Takže jsem nakonec zvolila obyčejnou pitu – placku, se kterou byl chlapeček naprosto spokojen. Pita je vlastně orientální chleba, často se podává nějak ochucená nebo jako příloha k jídlu, ale pokud je samotná, můžete ji dát i malému dítěti bez obav z neznámých ingrediencí.

Odcházela jsem s pocitem, že se sem určitě ještě musím vrátit a to hlavně na jídlo. Láká mě hlavně jejich nabídka ochutnávky malých porcí několika jídel za 119 Kč. A také bych ráda navštívila nějakou přednášku nebo představení orientálních tanečnic.

Takže návštěvu v této čajovně určitě doporučuju.

Polévka proti zimě a nachlazení

Tuhle polévku vařím obvykle v zimě, protože zahřeje a také prý pomáhá proti nachlazení. Do osolené vody dám vařit kuřecí kostry nebo mraženou směs na polévku.

Přidám česnek a cibuli, obojí prý pomáhá proti nachlazení. Asi spíš za syrova, ale to by chuti polévky neprospělo.

Dál používám chilli a práškový zázvor. Je to ostré koření, takže přidávám po troškách a ochutnávám, aby polévka byla jen lehce pikantní.

Polévková zelenina (mrkev, celer, petržel) a sušený libeček jsou další nepovinné, ale velmi vhodné přísady.

Vařím na malém plameni cca hodinu.

Pro nemocného, kterého bolí v krku a špatně se mu polyká nebo nemá chuť k jídlu, nalijeme samotný vývar do hrnečku. Pro zdravé hladovce přidáme na konci vaření zavářku (krupicové knedlíčky, těstoviny, rýže) a můžeme přidat i trochu mražené zeleniny. Mojí oblíbenou přísadou je mořská řasa, taková ta tmavě zelená, co se z ní dělá suši. Nastříhám ji nůžkami na kousky, dám do talíře (jen do svého, ostatní členové rodiny to odmítají) a zaliju hotovou polévkou.

Výhoda této léčivé polévky je v tom, že ji můžou zdraví i nemocní, nemá nežádoucí vedlejší účinky jako mívají chemické léky, můžete ji dát i dětem a dá se používat i preventivně.

Pokus o vlastní kváskový chleba

O kváskovém chlebu jsem toho slyšela hodně a zvědavému experimentátorovi, jako jsem já, to nedalo a musela jsem ho zkusit. Když jsem četla o kvásku, o tom, jak se musí uchovávat při určité teplotě, pravidelně dokrmovat moukou, tak mi ten postup připadal docela komplikovaný, nicméně zkusila jsem to. První kvásek se povedl. Chleba z něj byl dobrý, jen možná o něco hutnější, než na jaký jsme zvyklí z obchodu. Druhý kvásek se mi zkazil. Pozná se to velmi snadno: zkažený kvásek smrdí po acetonu. Ani laik si nesplete nakyslou vůni správného kvásku se zápachem toho zkaženého. Tím moje první pokusy skončily.

Po čase jsem narazila na velmi jednoduchý recept, který nevyžadoval ani složitou technologii kolem kvásku, ani dlouhatánské hnětení těsta, na blogu rozinkyamandle.cz. Touha po vlastním chlebě se opět probudila a já smíchala mouku s vodou, přidala kousek chlebové kůrky a čekala, až to zkvasí. Za den a půl už jsem měla pocit, že to stačí, umíchala jsem těsto a nechala přes noc kynout. Ráno jsem z těsta vymodelovala něco jako šišku a pak jsem udělala asi největší chybu: strčila jsem to do trouby bez dalšího kynutí. Chleba se upekl, ale byl hutný a tuhý. Kůrka byla k neukrojení a k neukousnutí. Přitom chuťově byl chleba v pořádku. Navlhčila jsem šišku vodou a uložila v igeliťáku na topení, takže kůrka alespoň trochu změkla, takže to už šlo ukrojit. Vlastní chleba přece člověk nevyhodí!

Zkusím to znovu. Ale tentokrát potlačím netrpělivost a nechám ho pořádně vykynout. A když se mi povede obyčejný chleba, začnu experimentovat s různými přísadami. Lněná a slunečnicová semínka, česnek, cibule, slanina, těch možností bude určitě hodně. Určitě by to šlo taky nasladko s rozinkami, mandlemi, medem nebo sušeným ovocem.

 

Ženšenové experimentování

Že je  ženšen prospěšný pro lidské tělo, to je všeobecně známé. Využívají toho i firmy, které vyrábějí různé léčivé čaje a jiné zdraví posilující prostředky, takže ho do svých produktů přidávají. Má to jen jeden malinký háček: jak je kvalitní a kolik ho v tom produktu je.

K tomuto zamyšlení mě přivedl web adaptogeny.cz. Autorem webu je vystudovaný biolog a největší pozornost věnuje právě ženšenu. Obzvlášť mě zaujalo to, že je schopen uznat a připustit vlastní chybu nebo neznalost, což je pro mě předpokladem, že za tím, co tvrdí, si skutečně stojí.

Sehnala jsem si ženšen, šestiletý, byl dost drahý, v balení za 500 Kč bylo asi 25 plátků sušeného ženšenového kořene.  Doporučené použití je povařit kořen ve vodě do změknutí, pak vodu vypít a kořen sníst. Vařím to dvacet minut, dávám jeden plátek (to je asi 2 gramy) na jednoho člověka. Pak odstavím z ohně a z odvaru udělám obyčejný černý čaj. Naliju do skleniček, do každé přidám ten plátek a takhle to vypijeme a sníme. Ten čaj by šel i osladit, ale my ho máme rádi hořký.

Bohužel jsem si pro testování vybrala špatnou dobu – volné dny mezi vánocemi a silvestrem, kdy člověk vypadne ze svého obvyklého rytmu a navíc jsem byla nachlazená, takže bylo těžké porovnávat svůj fyzický stav s běžným každodenním provozem. Ale s ženšenem pokračujeme dál a cítím, že určitý efekt to má. Samozřejmě se z vás po vypití jednoho šálku nestane superman a pokud čekáte tak rychlé a výrazně povzbudivé účinky, jako třeba u kávy, budete zklamaní. Účinek ženšenu je povlovnější, zato trvalejší. 

Další možnost je naložit ženšen do vodky. I to jsem vyzkoušeli. Do litrové lahve vodky jsem nalámala pět plátků ženšenu a nechala stát při pokojové teplotě. Vodka se začala barvit do hněda, po několika dnech barvou připomínala čaj nebo rum. Bohužel jsem neochutnala, protože to byl dárek pro tatínka. Ten si ty účinky natolik pochvaloval, že jsem se rozhodla naložit si jednu lahev i pro sebe. Nejsem sice nějaký velký milovník vodky a jiných silných alkoholů, ale tohle chci vyzkoušet. S džusem to snad zvládnu vypít. Zajímá mě, jestli v alkoholu má ten ženšen silnější účinek, než ve vodě.