Krmě - jídlo - žrádlo

Krmě - jídlo - žrádlo, takový hezký název má výstava, kterou jsem navštívila v letohrádku Kinských v Praze. Výstava představuje způsob, jakým se vyvíjel jídelníček a příprava jídla v českých zemích v době monarchie, což byla doba, kdy se začínal rozvíjet průmysl a spousta lidí odcházela z venkova do měst a s tím se měnil celý jejich životní avování. i st

Jídlo je všobecně velmi oblíbené téma a je spojené nejen s tím, že se potřebujeme nasytit, ale má i symbolický a společenský charakter.

Potraviny se špatně uchovávají, takže ty vystaveny nebyly (jen nějaké atrapy), ale bohatá byla kolekce nádobí, které zajímavě dokládá vývoj společnosti. Třeba to, jak se v té době rozvíjel průmysl, objevovalo se třeba smaltované nádobí nebo železné sporáky. Pro mě osobně je zajímavější spíš hrubé nádobí prostých lidí než přezdobené věci z bohatých domácností, ale i mezi nimi jsem objevila některé velmi krásné kousky.

Zaujalo mě, že už v té době lidé věděli o tom, že stříbro má antiseptické vlastnosti a z toho důvodu ho používali k servírování pokrmů. Tedy aspoň tam, kde si to mohli dovolit.

Další věc, která mě docela překvapila, je, že pšeničná mouka byla často luxusem. Místo ní se používal oves, luštěniny a podobně. Dnes je to spíš naopak. Pšeničná mouka je za pár korun, ale zkuste sehnat třeba ovesnou mouku. Pokud se vám to povede, tak určitě nebude levná. Dokonce i samotné ovesné vločky jsou dražší než pšeničná mouka.

Nejobvyklejším základem vcelku chudé stravy prostých lidí bývaly vždy kaše nebo chleba (přesněji cosi pečeného z těsta, vždycky se to našemu chlebu nepodobalo). Obojí má svůj základ v nějakých obilovinách. To se až tak nezměnilo. Pro nás hlavním obilí, v Asii mají svoji rýži, američtí Indiáni měli kukuřici. A všude se tyto základní plodiny naučili zpracovávat na širokou škálu rozmanitých potravin.

Kaše bývaly dříve daleko častější než dnes. A možná se to tak trochu vrací, vždyť co jiného než kaše jsou oblíbené cereálie s mlékem? Až na to, že ty obyčejné kaše by byly o hodně levnější. Když koupíte hotové müsli z ovesných vloček, vyjde vás mnohem dráž, než obyčejné vločky a nemyslím, že ten rozdíl vysvětluje přídavek rozinek, oříšků, sušeného ovoce, navíc tam těchto přísad nebývá zrovna moc.

Výstava ukazuje i symbolický a společenský význam jídla. Třeba chleba byl vždy považován za potravinu posvátnou, muselo se s ním zacházet s úctou a nesmělo se s ním plýtvat. Nevím, jak by se tehdejší hospodyně dívaly na dnešní nehospodárné zacházení s potravinami a zvláště s chlebem. Asi by z toho moc nadšené nebyly a možná by - vzdor všemu relativnímu bohatství a nadbytku - považovaly naši civilizaci za zkaženou.

Jedna věc mi tam chyběla, i když chápu, že by bylo dost nereálné něco takového požadovat. Ale hrozně ráda bych nějaké z těch dobových jídel ochutnala. Nejspíš bych si pochutnala na obyčejných plackách, občas je doma děláme a mám je moc ráda.

Návštěvu výstavy rozhodně doporučuju a nezapomeňte se podívat i do prvního patra muzea, kde je stálá expozice, zahrnující předměty, které dokládají život hlavně prostých a chudších vrstev.

Zahradnické začátky

Je to už pár let, kdy jsme se se sestrou rozhodly pronajmout si zahrádku. Sice jsme měly zkušenost leda tak s pokojovými rostlinami a ani ty občas naši péči nepřežily, ale lákalo nás to zkusit. Měly jsme v sobě příklad naší babičky, která zahrádkou žila. Dodneška si na ní vzpomenu, když ucítím vůni rajčatové natě nebo když vidím její oblíbené gladioly.

Roční pronájem zahrady se jevil jako dobrý způsob, jak si zahradničení vyzkoušet.

Po několika letech už víme, že nás to baví a udělá nám radost všechno, co se povede úspěšně vypěstovat. A co teprve když vařím a používám naše brambory, naši cibuli, naše rajčata...

A co teprve když se nám podařilo vypěstovat melouny!

Dalším úspěchem, ze kterého jsme měli velkou radost, byla úroda hrušek ze stromu, který dlouhé roky nerodil.

Naše zahrádka je hlavně užitková, ale místo na relaxaci je tu taky. Nejsme přece stroje, abychom pořád jenom pracovali.

Takže nejdřív kousek práce, pak si uděláme kafíčko, posadíme se pod jabloň a koukáme, jak nám to krásně roste. Bylo to tehdy šťastné rozhodnutí začít zahradničit.

Oběd po anglicku nebo po francouzsku nebo po česku

Když jsem byla s neteří a synovcem v Anglii, trochu zvláštní nám připadalo, jak malé jsou tam obědy. Oběd byla vlastně spíš větší svačina a teprve večer bylo hlavní jídlo dne. Zvlášť pro děti to bylo dost nezvyklé, ještě to nezažily. Souvisí to s pracovním dnem, kdy přes den je člověk v práci a odbyde se jen nějakým tím sendvičem nebo obloženou bagetou. Je to samozřejmě praktické, neztrácí se tolik času, prostě se jen něco rychlé sní a rychle zase zpátky do pracovního procesu.
Hlavní teplé jídlo dne se tak posouvá do večerních hodin. Když se pak sejde celá rodina a pojme se to i jako společenské setkání lidí, kteří se celý den neviděli, je to fajn.
Takový rychlý oběd preferuju tehdy, když jím sama. Když jsem byla na mateřské s miminkem, sestával můj oběd z bílé kávy s rohlíkem. Ani dnes mě nebaví vyvářet složitá jídla jen sama pro sebe. U nás vlastně praktikujeme anglický styl, kdy oběd je něco rychlého, často studeného, teprve večer se sejdeme u teplé večeře, máme čas u ní posedět a popovídat si. Takové stolování mám moc ráda. Snažím se také, aby se mluvilo o příjemných věcech, aby se u stolu nevytahovaly problémy, kritika a vůbec jakékoliv téma, které by mohlo pokazit náladu.
Vzpomněla jsem si na to, co jsem slyšela (ale bohužel ještě nezažila) o francouzských obědech. Prý jsou dlouhé, o několika chodech, spojené se setkáním a povídáním. To by se mi líbilo. Hlavně to povídání a nespěchání. Ne snad, že bych jedla až tak pomalu. Dělala jsem to spíš jako dítě. Tehdy bych ocenila, kdyby mě nenutili spěchat a dali mi na jídlo dost času. Představte si, že takovou příjemnou věc, jako je jídlo, vám někdo zprotiví tím, že vás pořád popohání a kárá, že jste pomalí loudové. Nebo s vámi dokonce chce závodit, kdo se nají rychleji. Chápete to? Někdo si dá práci s tím, aby připravil dobré jídlo a někdo druhý pak to úsilí zneváží tím, že do sebe všechno nahází a ani si to nevychutná. Jako kuchaře by se mě to tedy dotklo.
Naše tradice teplých obědů je fajn, hlavně se mi líbí to, že děti mívají teplý oběd ve škole. Když jsem viděla televizní záběry z amerických škol, kde si děti dávají k obědu brambůrky a barevné sladké limonády, byla jsem z toho docela zděšená. A byla jsem vděčná za naši tradici školních jídelen. Ne každé jídlo je tam dokonalé, ale za nevelké peníze máme jistotu, že se dítě v poledne slušně nají. Pro zaměstnanou maminku je skvělé, když pak může k večeři připravit jen něco jednoduchého, třeba i studeného - obložený chleba a podobně. Velké vaření se pak přesouvá na víkendy, kdy je víc času si s jídlem trochu pohrát, udělat i něco pracnějšího, na co přes týden nezbývá čas.

Vegetariánská zabijačka aneb dýně jako prase

Název tohoto textíku mě napadl, když jsem stála s dlouhým kuchyňským nožem nad obrovskou dýní, která nám vyrostla na zahrádce. A rozhodně jsme neměli v úmyslu udělat z ní hallowenskou dekoraci. Osudem naší dýně bylo skončit na talíři. Ale když jsem viděla ten obrovský plod, pochybovala jsem, jestli to vůbec jsme schopni sníst.

Ani jsme se nesnažili dýni někam přenášet, přímo na místě, kde vyrostla, jsme ji rozkrájeli na kusy. Bylo jich víc než na čtyři igelitky.

Dýni jsem nakrájela i se slupkou na dost velké kusy, poskládala na plech slupkou dolu a pekla cca hodinu v troubě, dokud dužina nezměkla. Pak jsem ji snadno oddělila od slupky a dýňový polotovar byl hotový. Co s tím dál?

Mým oblíbeným receptem je dýňová polévka. Jenže z tak velkého množství se nedá udělat jen samá polévka. Musela jsem vymyslet i něco dalšího. Kdysi se z dýně dělal falešný ananasový kompot. Ale to bylo v dobách předrevolučních, kdy obchody zely prázdnotou a ananasový kompot byl vzácností. Zavařovat samotnou dýni jsem nezkoušela. Nepřipadá mi, že by měla sama o sobě až tak úžasnou chuť. Ale ve směsi třeba s jablky by to mohlo být lepší. Jenže kdo se má loupat a strouhat s jablky? Vzpomněla jsem si, jak jsem kdesi četla recepty, kde vařili marmeládu zčásti z ovoce a zčásti z ovocného džusu. Připadalo mi to jako dobrý nápad a tak jsem nakoupila džusy: jablečný, ananasový a broskvový.

První dávka byla ve směsi s jablečným džusem. Chuťově dobré, ale konzistence se moc nepovedla, na marmeládu je to dost tekuté. Spíš to vypadalo jako ovocné pyré. Nakonec ale co je špatného na ovocné kaši? Můžu ji použít jako náplň do koláčů nebo nandat do misek s piškoty a bude z toho jednoduchý, rychlý a zdravý dezert. Takže místo marmelády jsem začala dělat pyré. Postup práce byl jednoduchý:

Měkkou dýňovou dužinu jsem rozmačkala (jde to i rozmixovat, pak je výsledný produkt hladší), přidala jsem džus a cukr podle chuti a krátce povařila. Pokud pyré nespotřebujete hned, tak už jen stačí naplnit do sklenic a sterilizovat, jako když děláte kompot.

S jablečným džusem to bylo dobré, stejně tak s broskvovým. Ananas mi připadal trochu málo výrazný a hruškový džus taky, ale tam to bylo tím, že jsem nepoužila 100% džus.

Hotové pyré jsem zčásti použila hned – navršila jsem to s piškoty do misek. Je to jednoduchý rychlý dezert, vhodný pro malé děti i pro dospělé. Pro ty starší by se piškoty mohly předem namočit v kávě nebo v rumu, ale i bez nich je to dobré. Dalo by se to kombinovat ještě i s jogurtem nebo s pudinkem. Další možnost je naplnit s tou hmotou koláče.

Co se nesní hned, to je třeba zakonzervovat. Něco málo se mi vešlo do mrazáku, zbytek jsem zavařila. Takže až se zima zeptá, co jsem dělala v létě (a na podzim), tak jí budu moci ukázat tu spoustu zavařených sklenic.

Příští rok budu ale pěstovat už jen dýni hokaido. Je chutnější, nemusí se loupat, ale hlavně: dorůstá jen do mnohem větší velikosti. Sice se už nebudu moci chlubit, že mi vyrostla třicetikilová dýně, ale zato její zpracování bude daleko snadnější.