Povánoční úvaha

Každý rok se těším na vánoce a každý rok cítím úlevu, když je zase po nich. Nejraději mám vánoce, kdy se sejde hodně lidí. Poslední roky se mi to celkem plní, už ani nepamatuju, kdy nás bylo u stolu méně než šest. Dokonce děláme vánoce dvakrát, podruhé se scházíme 26. prosince, to je pro ty, kdo s námi nebyli toho 24.
Je to štěstí, mít kolem sebe tolik blízkých lidí. Je to i starost, chci je všechny nakrmit, udělat jim radost nějakým tím dárkem. Docela chápu, že pro některé lidi jsou vánoce víc stresem než radostí. U mě naštěstí ta radost pořád ještě převažuje.
Taky si každý rok říkám, že příští rok bych chtěla některé věci udělat jinak. Třeba připravit zdravější cukroví. Všechna ta česká klasika, vanilkové rohlíčky, pracny, linecké, plněné ořechy, to je jen spousta bílé mouky, cukru a tuku. Zkoušela jsem rozinkovo-fazolové nepečené kuličky, ty byly dobré i zdravé. Ale chtělo by to víc inspirace.
Vůbec toho jídla děláme nějak moc. Tři dny po vánocích dojídáme zbytky a už nám to ani tolik nechutná. Něco si dávám do mrazáku, ale stejně mi připadá, že to s tou vánoční hojností trochu přeháním.
Vadí mi taky ta spousta balicích papírů a všech těch plastů, které se při rozbalování dárků nakupí. Snažím se balit do papírových tašek, které se dají používat znovu a znovu. Připadaly mi drahé, ale když jsem si uvědomila, kolikrát poslouží (a jak rychle a snadno se do nich balí), uvědomila jsem si, že je to vlastně úspora, a každý rok jich pár přikoupím. Dokonce jsem si kdysi chtěla ušít textilní tašky a pytlíky, ale k tomu se odhodlávám už několik let a ještě na to nedošlo. Japonci balí dárky do čtvercových kusů látky, říkají tomu furoshiki. Možná je to dobrý nápad pro sbírku šátků, které už nikdo nenosí. Ale taky se to musí umět.
Teď ještě zvládnout ten konec roku. Vždycky mám pocit, že bych měla bilancovat, co se povedlo, co už méně. Letos se ale chci soustředit hlavně na to povedené. On toho ten rok 2016 přinesl docela hodně a i výhledy do roku 2017 jsou docela fajn.

Moje zahrada na začátku září

Zahrádka je v tomto období hezky zarostlá. Zelenina se rozrůstá, už tu nejsou ty malinké sazeničky, které tolik chutnají slimákům.

Rajčata krásně plodí. Už to vypadalo, že je napadla plíseň, ale nějak to ty rostliny ustály a zdá se, že plísni odrostly. Stříkali jsme je Kuprikolem, který je prý povolený i v biozemědělství. Letos zkoušíme nové odrůdy. Banánové rajče s podlouhlými žlutými plody, to je pro nás naprostá novinka. A divoká rajčátka, která se nemusí vyvazovat, mohou se klidně i plazit po zemi, jsou odolnější plísni a dávají spoustu malých sladkých rajčátek. Zatím se jim vede dobře, jen je těžké ustát ten pohled na bujné rostliny, které se chaoticky válí po zemi, když jsme navyklí na upravené řádky s rajčaty vyvázanými k tyčkám. Sklízení malinkatých rajčátek je také pracnější než u těch velkých.

Okurky už pomalu končí. Miluju čerstvé malé okurky právě utržené ze záhonu. Každý rok se nám také hojně vysemeňuje kopr, který je potřeba k nakládání okurek.

Kukuřici zkouším pěstovat společně s fazolemi, které se pnou okolo kukuřičných rostlin. Je to způsob, který používali indiáni: společně pěstovali kukuřici, fazole a dýně. Fazole se pnuly po kukuřicích, spojovaly je k sobě, takže se tak snadno nevyvrátily. Fazol také dokáže vázat vzdušný dusík, díky tomu působí jako hnojivo pro hladovou kukuřici. Dýně se plazí po zemi, funguje jako živý mulč, kryje půdu a brání jak odpařování vody, tak růstu plevelů. Všechny tyto tři rostliny byly základem výživy indiánů. U nás se podobné pokusy zkouší také, ale není to tak jednoduché, záleží i na klimatických podmínkách a použitých odrůdách. Fazole taky nechtějí vždycky šplhat tudy, kudy mi chceme a na kukuřici je třeba je navést.

Brambory sklízíme také. Kromě spořádaného záhonku s upravenými řádky jsem zkusila pěstovat brambory v seně, v nádobách nebo navysoko ve "věži" z pletiva. Bohužel s nevalným úspěchem. Třeba to příští rok půjde líp.

Radost mi dělají košťáloviny. Růžičkové kapusty bude tolik, že to asi nezvládneme sníst. Kadeřávek je hezký napohled, ale zároveň i dobrá náhrada hlávkové kapusty tam, kde je ta hlávka prostě moc velká. Květák se nám také letos mimořádně povedl.

Slibně vypadá i jabloň. Jablíčka se nehodí ke skladování, ale na chuť jsou výborná. Ostružiny také postupně dozrávají.

Kromě zeleniny a ovoce tu máme i spoustu květin, krásně se daří slunečnicím, jedna z nich je tak velká, že ji asi budu muset na podzim porazit sekerou, tak tlustý má stonek. Slunečnice necháváme ptákům, nechce se nám je sklízet, vylupovat a podobně.

Začátek podzimu je prostě to krásné období, kdy jídlo dozrává tak rychle, že ho sotva stíháme sklízet. Problémem už tak není vypěstovat, ale spíš sklidit, spotřebovat nebo uskladnit na později.

Kurz pro budoucí učitele permakultury

V srpnu jsem byla na pětidenním kurzu pro budoucí učitele permakultury , který připravila naše česká permakulturní organizace. Cílem kurzu bylo pomoci lidem, kteří už mají základní 72-hodinový PDC a chtějí permakulturu učit.
 Kurz byl na Toulcově dvoře v Praze, kde to známe, už jsme tu pár akcí pořádali. Je tu výborné zázemí - přednáškové místnosti, ubytovna a také jídelna, kde uměli vařit i vegetariánsky. Program byl dost nabitý, naštěstí zkušený lektor věděl, kdy dělat přestávky a jak nás trochu rozhýbat, když už energie ve skupině klesala. Objevil se ale i názor, že to bylo málo intenzivní, že jsme se měli naučit víc.
Lektorem byl George Sobol, britský lektor s ruskými kořeny. A také s obrovskými zkušenostmi. Sešlo se nás 12 lidí nejen z Čech, ale i ze Slovenska, Velké Británie, Itálie a Bulharska. Kurz byl veden v angličtině, do češtiny překládala Katka s Adélkou a mají za to můj obdiv, protože to byla pořádná dřina. Denně bylo na programu deset lekcí o délce 45 minut, k tomu ještě občas překládání v tom neformálním čase okolo. Klobouk dolů před takovým výkonem.
 Umění lektora je i v tom, stmelit skupinu různých lidí do jednoho týmu, který je schopen spolupracovat. Tady se to podařilo na výbornou. Na začátku jsme byli skupina cizích lidí, na konci skupina přátel připravených podpořit kohokoliv druhého ze skupiny. Kdyby pro nic jiného, tak už jen pro tento úžasný zážitek sdílení by taková akce stála za to. Když si nyní prohlížím svoje zápisky z lekcí, vidím, že jsme se toho naučili hodně a velká část z toho byly zkušenosti George Sobola, tedy praktické věci, které vám žádná učebnice ani příručka neřekne. Musím ale uznat, že některé informace mi tam chyběly. Třeba pokud jde o stanovení ceny, propagace kurzů a podobně. Ale to bych možná chtěla od George moc, přece jen české prostředí nezná.
 A co jsem si z kurzu odnesla?
Znalosti, kvůli těm jsem na ten kurz jela.
Zkušenost s tím, jak ze skupiny neznámých lidí vznikne spolupracující skupina.
Kontakty na lidi, se kterými se mi fajn spolupracovalo a doufám, že se ještě sejdeme.
Pocit naděje z toho, že když se sejde parta lidí se společným cílem a dobrou vůlí, tak dokážou opravdu hodně, víc, než by sami čekali.

Naše zahrádka

Naši zahrádku máme v zahrádkářské kolonii, není nikterak velká, plocha k pěstování zeleniny je jen o málo větší než 100 m2. Pak je tu trávník, pár stromů a chatka. Pozemek je na mírném severním svahu. Elektřina a pitná voda tu chybí, zato máme zadarmo vodu na zalévání. A těch pár litrů vody na kafe si sem snadno přineseme. Zahrádka není tak úplně naše, máme ji už několik let pronajatou. To trochu omezuje naše možnosti. Pracujeme na ní dvě, já a moje sestra. Můj manžel má spoustu dobrých vlastností, ale láska k polním pracem mezi ně nepatří, takže od něj žádné výkony v tomto směru nečekám. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě nutil do něčeho, co mě nebaví (třeba do domácích prací :-)). Se sestrou máme velmi dobré vztahy, dokážeme se na všem domluvit a nehádáme se. Vím, že to není samozřejmost, a moc si toho vážím. Pěstujeme běžnou zeleninu, rajčata, brambory, okurky, cibuli nebo mrkev. Jahody, ty snad nesmí chybět na žádné zahrádce, k tomu pár keřů rybízu, angreštu a dokonce muchovník, který má plody chuťově podobné borůvkám, ale nevyžaduje kyselou půdu. Občas zkusíme něco méně obvyklého jako je kadeřávek, ačokča nebo pohanka. Někdy expandujeme i mimo zahradu, chodíme na bylinky a podobně. V okolí roste hojně třezalka, kterou nakládáme do lihu nebo do oleje. Heřmánek se nám vysemeňuje na záhonech, ale ráda bych ho viděla růst i kolem zahrady. Ráda bych tu měla i diviznu, ale nějak na ni zapomínám. Můj přístup k zahradě je docela experimentátorský. Ráda zkouším nové rostliny a nové metody. Kdyby mi záleželo jen a jen na výnosech, pak bych se držela osvědčených postupů, ale mě baví experimentovat a jsem smířená i s tím, že někdy experiment nevyjde a úroda se nepodaří.