Je konec února a na zahrádkách už se začínají objevovat první sněženky. Naše zahrádka je trochu z ruky, takže v zimě tam moc často nechodíme, ale předjarní sluníčko posledního únorového víkendu nás ven přece jen vylákalo. Po holomrazech byla zahrádka celá šedivá, zelené zůstaly snad jen jehličnany. A kadeřávek, to je něco jako kapusta, tvoří růžice velkých listů, které se dají sklízet celou zimu.
Jen na záhoně s květinami se už objevily sněženky a hned vedle nich začaly vystrkovat špičky tulipány.
Někomu se zimní příroda zdá smutná. Chybí v ní barvy. Já bych ji spíš přirovnala ke spícímu člověku. Taky s ním není žádná velká legrace, občas nevypadá zrovna krásně, třeba když spí v nějaké podivné poloze nebo když chrápe. Ale neřekneme, že je to smutné. Je to normální. Ráno se zase probudí a bude fungovat stejně, jako den předtím.
Příroda spí poněkud déle, několik měsíců, ale nakonec se zase probudí, rozkvete a přestane vypadat tak bezbarvě. Možná, že už teď to pod zemí žije. Ony ty sněženky a tulipány musely nejdřív růst pod zemí – vytvářet kořeny a totéž teď dělají všechny ty další rostliny, které zjara začnou růst. A to už vůbec nemluvím o těch mikroorganismech, kterých je prý pod zemí obrovské množství.
Už se na to jaro těším. Obhlížím semínka v obchodech a uvažuju, kdy už je budu moct začít dávat do země.
