Černý kořen

​Černý kořen, jinak se mu taky říká hadí mord španělský, jsem koupila v Albertu. Jsem zvědavá a tuhle zeleninu jsem ještě neochutnala, takže když byl ve slevě, sáhla jsem po něm.

Jsou to takové tenké kořeny s jemnou černou slupkou, pod ní je bílá dužina. Chuť je mírně nahořklá, docela příjemná. Při zlomení roní bílé mléko.

Dlouhý kořen jsem rozlomila na tři díly a uvařila ve vodě. Stačilo 10 minut, dokud kořeny nezměkly. Slupka šla pak snadno stáhnout.

Podruhé jsem kořeny nejdřív oloupala, teprve pak jsem je povařila.

Dala jsem si je jen s trochou másla, abych je ochutnala a bylo to dobré.

Do pěstování černého kořene se mi moc nechce, protože zabere záhon na celou sezónu, vyžaduje hluboké prokypření a taky by se při sklizni mohl snadno polámat.

Na youtube jsem našla videa o tom, jak se vaří černý kořen. Bohužel jen v angličtině:

https://www.youtube.com/watch?v=S6GCleUukqY

https://www.youtube.com/watch?v=_x-vG7tZoZg

Na jednu věc jsem ale zapomněla: vyfotit si ho. Proto jsem si vypůjčila obrázek z wikipedie, nebojte, není ukradený, autor dovoluje jeho bezplatné použití.

Znáte WWOOF

WWOOF je mezinárodní organizace, která spojuje farmy a zvědavce, kteří se chtějí přijet podívat a získat nějaké zkušenosti s fungováním na farmě.

Pro lidi, kteří takto přijíždějí na farmy, je to skvělá příležitost se něco naučit, poznat nové lidi, vyzkoušet si venkovský život a získat zkušenosti s chovem, pěstováním a spoustou dalších činností, které se na farmách dějí.

Farmáři svým hostům poskytují ubytování a stravu, za to se očekává, že návštěvníci se framářům odvděčí pomocí při chodu hospodářství. Nakonec prací se člověk naučí rozhodně víc než jen koukáním.

Tahle mezinárodní organizace má svoji pobočku i v Čechách a překvapivě nesídlí v Praze, ale ve Valči, malé obči poblíž Karlových Varů.

Minulý víkend se konalo setkání farmářů a já - ač nefarmařím - jsem se tam dostala taky. Byla to skvělá zkušenost. Nejvíc mě překvapila rozmanitost farem a farmářů, od malé nekomerční usedlosti, přes komunitu věřících až po velké hospodářství, kde už je třeba skutečně hledět na peníze, aby byla farma ekonomicky udržitelná.

Společné ale mají všechny jedno: snaží se hospodařit s maximálním ohledem vůči přírodě a jsou ochotni přijmout na farmy dobrovolníky.

Láká vás taková představa? Chtěli byste si vyzkoušet, jaké to je žít a pracovat na farmě? Můžete to vyzkoušet. Stačí se zaregistrovat na webu www.wwoof.cz jako dobrovolník a najít si farmu, která je vám sympatická. Registrace v tomto případě není bezplatná, protože nějakým způsobem je třeba zaplatit chod systému. Stojí to 15 dolarů za rok. Za to získáte konktakty na několik desítek farem, které už jsou nějakým způsobem prověřené, většinou už nějakou zkušenost s dobrovolníky mají, takže na vás nebudou koukat jak na exota.

Stránky jsou z větší části v angličtině, protože WWOOF je mezinárodní záležitost, to znamená, že můžete jet i na farmu do zahraničí, stejně tak, jako cizinci můžou přijet k nám. Skvělá příležitost, jak oprášit angličtinu nebo jiný jazyk a poznat se s lidmi z jiného prostředí.

To setkání se konalo na farmě Uchované semínko v Mšeckých Žehrovicích. Není to klasická farma, je to náboženská komunita, proto také mají prostory pro pořádání podobných akcí. Musím říct, že přijetí se nám dostalo velmi vlídného. Nejvíc jsem byla zvědavá na to, jak tam praktikují permakulturu. V zimě toho moc vidět není, ale procházku po farmě jsme absolvovali a z jejich fóliáku jsem byla nadšená, protože v něm i v zimě produkují polníček a salát.

Výborné bylo i jídlo, které nám servírovali, vesměs z vlastních surovin. Nejvíc mi chutnaly lupínky z kukuřičné a špaldové mouky. Pěstují si tady vlastní kukuřici, odrůdu Malované hory, zajímavě se o ní píše na webu potravinovezahrady.cz.

Co kdyby šlo všechno zkompostovat

Jaké by to bylo, kdyby všechno, co doma používáme, bylo možné zkompostovat? Kdybychom nepoužívali třeba plasty nebo jen takové, které se v kompostu rozloží?

Jen si to představte: místo, abychom museli odvážet hory odpadků někam za město a ukládali na věky do nějakého úložiště, bychom to prostě zkompostovali. Taky by to byla hora, ale jen na rok nebo dva, pak by z toho vznikla úrodná zemina. Vermikompost neboli žížalí kompost by byl ještě rychlejší, půl roku nebo méně.

Malé kompostárny by mohly vznikat v obcích a na sídlištích, odpad by se nemusel svážet, protože by ho bylo možné odnést přímo na místo zpracování.

Kompostování nevyžaduje světlo, takže kompostárna může být třeba i v suterénu nebo v uzavřených prostorách v podzemí, přece jen kompost nebývá žádnou ozdobou, kterou bychom chtěli vystavovat na odiv.

Každý dům, panelák nebo čtvrť by mohly vlastní malou kompostárnu. Za pomoci žížal by se veškerý odpad dal proměnit na kvalitní zeminu. Správcem takové žížalí kompostárny by mohl být někdo z domu, získal by tak práci a zdroj příjmů přímo v místě. Určitě by to vyšlo levněji, než současný systém svážení a likvidace odpadů.

Nevýhoda je, že by zanikla profese popeláře a všichni ti malí kluci, co popelářům závidí, jak se vozí vzadu na autě, by přišli o svůj idol. Ale s tím bychom se asi dokázali smířit.

Zčásti už se tahle vize realizovat dá. Třídit bioodpad a dávat ho do příslušného kontejneru nebo kompostovat na zahradě.
---

Ještě jeden příklad pro milovníky čísel:

Bydlím na malém sídlišti, kde žije cca 800 lidí. Ve většině měst se platí cca 500 Kč ročně za osobu za odpady. To je celkem 390 tisíc Kč ročně, víc než 32 tisíc měsíčně.

Budu počítat čtvrt kila bioodpadu na člověka denně (což je myslím dost nadsazené) a od žížal čekám, že ho plně zpracují do půl roku (i to je trochu nadsazené). Takže 37 tun odpadu za půl roku. Kolik to tak zabere místa? Odhaduji tak 70-80 m3. Kdybychom to navršili na vrstvu jeden metr vysokou, tak by to zabralo obdélník o velikosti 8x10 metrů. Samozřejmě při kompostování jsou potřebné i nějaké další plochy k manipulaci, přesto mě překvapilo, jak málo místa to je.

Ekonomiku takové žížalí minikompostárny by vylepšil prodej kvalitního kompostu a možná by se nějak dalo využít i to teplo, které při kompostování vzniká. Napadá mě třeba postavit nad kompostárnou skleník.
---

Co na to říkáte? Připadá vám takový nápad realizovatelný?

Hlívový guláš

Hlíva ústřičná je výborná houba, která se dá vypěstovat na slámě nebo na špalku dřeva, ale taky ji můžete levně koupit v supermarketu, jedno balení stojí cca 25 Kč  a v pohodě se z něj najedí dva dospělí.

Guláš z hlívy se dělá podobně jako z masa, jen se vaří/dusí kratší dobu. Hlíva se prý dá jíst i syrová, což znamená, že ji stačí vařit jen krátce, což šetří čas i energii.

Recept:

Oloupu a nakrájím cibuli na kostičky a osmahnu na tuku. Většinou na oleji.

Pak přidám hlívu nakrájenou na proužky. Zapráším jednou až dvěma lžícemi hladké mouky a krátce osmahnu, sem tam promíchám.

Pak následuje koření. Sladká paprika a trochu drceného nebo mletého kmínu. Trocha pálivé papriky by určitě taky neuškodila, pokud máte rádi pikantnější jídla.

Podliju horkou vodou, osolím a nechám podusit jen krátce, 10-20 minut stačí. Do hotového guláše ještě přidám trochu majoránky.

Servíruju obvykle s chlebem nebo bramborami.

Zelenina v zimě - mikrogreens

Tyto krásně zelené rostlinky jsou malé slunečnice. Použila jsem
slunečnici, která se prodává jako krmení pro ptáky. Dá se koupit od 30
korun za kilo, což je o dost méně, než u semínek. Položila jsem ji na
vrstvu vlhké zeminy a umístila u okna. Takto vypadá po 8 dnech,
rostlinky jsou mezi 10 a 15 cm vysoké, křehké, dužnaté, chutnají asi
jako hrášek. Jíst se dají celé stonky i s lístečky. Možná, že jsou ty
slunečničky vytáhlejší a tenčí, než by byly na záhoně s dostatečným
osvětlením, u severního okna toho světla moc není.
V zahraničí se podobné "zelenině" říká mikrogreens a prý má
několikanásobě víc živin než vzrostlé rostliny.

Tesco prodává semínka

Při nákupu v Tescu v Novém Smíchově jsem s překvapením zjistila, že už prodávají semínka. Začátkem ledna. Nakonec to není až tak brzo. První semínka jdou do země už v únoru a my zahradníci jsme dost nedočkaví. Ani já jsem neodolala a čtyři pytlíčky jsem koupila.

Směs aksamitníků neboli afrikánů, kromě toho, že jsou hezké, tak jsou prý dobré i pro půdu. Cukrový hrášek, z toho se jedí celé lusky. Zatím jsem ho nepěstovala, ale má poměrně krátkou vegetační dobu, 60-65 dní, takže když je vyseju do nějaké nádoby, mohla bych se na na balkóně dočkat poměrně brzké sklizně. Roketa by se možná dala vypěstovat i v zimě na okně, možná jen bude světlá a vytažená. Červená ředkev, tu jsem taky ještě nepěstovala.

Ve skutečnosti mám semínek už spoustu, nedávno jsem je počítala a zjistila jsem, že mám asi tak 150 různých druhů semínek. Docela pěkná sbírka. Většinou koupené v obchodech, něco málo z internetu a něco také z vlastního sběru. Tím ale určitě nekončím. Pořád se pídím po neobvyklých semíncích a hledám i neobvyklé zdroje, protože většina toho, co se dá koupit v obchodech, jsou odrůdy stále stejně od několika málo dodavatelů.