Pfaf.org – encyklopedie jedlých plevelů

Kdo mě zná, ví, že ochutnám kde co, včetně rostlin, které rostou kolem a označujeme je spíš jako plevel. Jenže ten plevel je často jedlý, obsahuje stejně nebo ještě víc výživných látek, vitaminů, minerálů, enzymů atd, jako zelenina, kterou pracně pěstujeme na záhonech. Navíc je zadarmo a obvykle roste bez přídavku umělých hnojiv a jiných chemikálií.

Těch jedlých druhů je velká spousta, problém je v tom, že je neznáme a taky je neumíme použít. Jedna z nejlepších stránek, věnovaná jedlým rostlinám, je pfaf.org. Bohužel je v angličtině, ale pokud umíte aspoň trochu anglicky, tak si tam potřebné informace najdete.

Nejlepší je začít od rostlin, které rostou ve vašem okolí a které znáte. Tedy znáte český název, to vám na anglických stránkách bude na nic. Ale pomůže vám latinský název a ten najdete třeba pomocí wikipedie. Wikipedie je internetová encyklopedie, kde najdete úplně všechno, i ty plevely. A taky jejich mezinárodně používané latinské názvy. Podle nich už tu svou rostlinku na pfaf.org najdete.

Otevře se vám stránka s textem a obrázky. Na úvod je tabulka, ve které mimo jiné najdete symbol jablka a srdíčka. Jablko znamená, jak moc může mít ta rostlina potenciální hospodářský význam, srdíčko je o vlivu na zdraví. Jablek a srdíček může být od jedné do pěti, čím více symbolů, tím lépe, i když je třeba to brát trochu s rezervou, to hodnocení je do jisté míry subjektivní.

Další informace jsou v textu, dočtete se tam třeba to, jaké části rostliny se používají, jestli za syrova nebo po tepelné úpravě, jaké jsou zdravotní účinky, jak se dá rostlina pěstovat.

Nejdůležitější jsou pro mě informace o tom, jestli lze vařit nebo ne a jak se dá případně upravit, tyto informace jsou pod nadpisem Edibel Uses. Edible parts říká, které části rostliny jsou jedlé (leaves – listy atd.). Dál bývá v textu slovo raw – syrový nebo cooked – tepelně upravený.

Jako příklad jsem zvolila česnáček. Je to vyšší bylina s drobnými bílými květy, v našich klimatických podmínkách roste docela hojně. Je jedlý a dokonce prý i léčivý. Jeho listy po rozemnutí voní po česneku, aroma se prý ale ztrácí při tepelné úpravě.

Co jsem se o česnáčku dozvěděla z pfaf.org?

Je jedlý, bez známých rizik. Používá se syrový i vařený a má spoustu léčivých účinků, aspoň tak soudím z té spousty anglických lékařských termínů, kterými ho na pfaf.org popisují. Dá se prý i sušit, to jsem ještě nezkoušela. Jeho výhoda je v tom, že lístky se objevují brzo na jaře, kdy ještě jiná zelenina na zahrádce neroste. Pěstování je strašně jednoduché, prostě se semena zasijí tam, kde ho chceme mít, nejlépe prý na jaře nebo na podzim. Další rok se může klidně i sám vysemenit.

Novinkou pro mě bylo, že ho v angličtině označují jako garlic mustard, což znamená česneková hořčice.

 

 

Další zajímavé weby (české), kde se dají najít informace o jedlých plevelech:

http://www.paukertova.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=30&stromhlmenu=7 – sjeďte trochu níž na stránku, abyste se dostali ke článkům o jedlých rostlinách

http://www.paukertova.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=36&stromhlmenu=7 – ze stejného webu, ale tentokrát je to o rostlinách jinak užitečných, k barvení, praní a podobně.

http://rostliny.naturfoto.cz/jedle-rostliny.html - seznam jedlých rostlin i s fotkami

http://www.novazem.info/jedle-rostliny-podrobny-prehled/ - hodně podrobný přehled jedlých rostlin, které se u nás dají v přírodě najít

http://planerostliny.com/ - autor už tam sice nic nedává, nicméně pořád je tam spousta zajímavých článků a hlavně zkušeností, rozhodně to stojí za návštěvu

http://fenix.savana.cz/doku.php/seznam_druhu - seznam několika desítek rostlin i se způsoby využití a s recepty

http://www.utrochslnc.sk/category/jedle-liecive-bylinky/jedle-bylinky - slovenská stránka

http://www.ze-me.org/index.php/sobestacnost/284-sobestacnost-brezen-1 - popis toho, jaké výživné látky a kolik můžeme v „plevelech" najít

http://diskuse.nachvojnici.cz/viewforum.php?f=30 – diskuze o planých rostlinách

 

Začíná sezóna barevných talířů

Nevím, jak u vás doma, ale u nás je s jarem jídlo na talíři pestřejší a barevnější. S tím, jak se objevuje jarní zelenina, jí dávám do jídla víc a lépe to vypadá. Do guláše nebo pečeného vepřového se sice těžko propašuje nějaká zelenina navíc, ale vedle toho je spousta jídel, kde to problém není.
Oblíbené jsou u nás těstoviny, ale ne s kečupem. Dělám na ně různé směsi se žampióny, rajčaty, bylinkami a tam se zelenina dá uplatnit velmi snadno. Některé tvrdší druhy zeleniny raději nastrouhám na jemno. Málokdo miluje třeba mrkev na kostičky, jako bývá v mražených směsích. Ale když se nastrouhá, je to lepší. Rajčata, žampióny a papriky se snažím dělat jen krátce, vlastně je jen prohřát, aby se nerozblemcaly.
Často také udělám talíř s kousky různé syrové zeleniny (ředkvičky, kedlubna, okurka, paprika, rajče ...) a dám to při večeři na stůl. Moji chlapi už jsou na to zvyklí a přikusují si k normální večeři ještě i trochu toho zdravého. A když je to navíc úplně čerstvá zelenina ze zahrádky, to je teprve pochutnání.
Kdesi jsem četla, že by si člověk měl před jídlem dát zeleninový salát. Se salátem se mi moc patlat nechce, navíc ty různé zálivky bývají tučné, solené, kořeněné a překrývají chuť zeleniny. Takže u nás ji prostě přikusujeme k teplému jídlu.
Platí také, že příklady táhnou, takže by to mohlo zapůsobit i na děti, které jinak tu zeleninu moc nemusí, ale když jí budou jíst ostatní lidé u stolu, tak si třeba taky dají.

Anatomie polévky

Z čeho se skládá polévka?
Rozhodně tam musí být voda.
Pak určitě nějaká zelenina. I když je to masový vývar, se zeleninou je mnohem chutnější.
Zavářka – rýže, těstoviny, knedlíčky nebo jakákoliv jiná obilovina.
Maso – není nutné, ale máme ho rádi.
Něco na ochucení, určitě sůl, možná nějaké koření. Nejsem velkým příznivcem masoxu, maggi nebo jiných polévkových koření. Často obsahují glutaman, který není nijak prospěšný pro zdraví, naopak některým lidem může vadit a pro malé děti se už vůbec nehodí. Snažím se kupovat kořenící směsi bez glutamanu. Z bylinek je dobrý třeba libeček, ne nadarmo se mu říká maggi chudých.
Jednou jsem v asijské restauraci dostala polévku, která mi připomínala stavebnici. Zelenina a těstoviny byly rozloženy v misce a teprve pak na ně nalili vývar. Napadlo mě, že takhle by se dala připravit polévka rychle i tehdy, když potřebujeme jen jednu porci třeba do práce.
Potřebujeme zeleninu a nějakou zavářku, obojí můžeme mít v malých porcích v mrazáku. Mrazit se dají luštěniny, rýže nebo kroupy. Ráno vezmeme nějakou uzavírací nádobu a dáme do ní zeleninu, obiloviny, luštěniny, cokoliv, co máme v malých porcích v mrazničce. Přisypeme nějaké koření, které se nemusí vařit, to nejspíš seženeme někde v prodejně zdravé výživy. Uzavřeme a vezmeme s sebou. Během pár hodin se vám ty suroviny rozmrazí, pak stačí zalít vařící vodou z varné konvice a máte rychlou polévku podle své chuti a rozhodně je zdravější, než ty balíčkované instantní polévky, které se kupují v obchodech.

Polykultura aneb užitečný chaos na zahrádce

Polykultura znamená, že se na jedné ploše nepěstují rostliny jednoho druhu, ale míchají se různé druhy. Monokultury známe z polí –pole řepkové, pole slunečnic, pole brambor. Něco podobného si pak v menším měřítku děláme na zahrádkách. Má to svoje výhody i nevýhody. Výhoda je v tom, že to hezky vypadá, je to upravené, máme taky jednoduchý přehled o tom, co kde máme. Nevýhoda je zase ta, že je mezi rostlinami nekrytá půda, která se musí udržovat bez plevelů a hlavně když vám to napadnou škůdci, snadno se dostanou z jedné rostliny na druhou a můžou vám tu zeleninu pěkně zdecimovat.
Polykultura znamená víc druhů rostlin. Dost známé je to, že některé druhy mají rádi společnost jiných druhů, jiné dvojice rostlin se zase zrovna moc nemusí. Třeba cibule a mrkev se dají pěstovat společně, střídat jeden řádek cibule a jeden řádek mrkve.
Na internetu jsem viděla i zahradní polykulturu dovedenou skoro k dokonalosti: na jednom místě se pěstují třeba i desítky druhů a odrůd. Vznikne z toho chaos podobný tomu, jak to roste v přírodě a vy si z toho postupně vybíráte to, co už je dost velké nebo na co zrovna máte chuť. Musíte samozřejmě všechny ty rostliny znát. Úplně prý odpadá pletí, protože půda je zcela pokrytá jedlými rostlinami a plevel má málo šancí, když už se nějakému povede vyrůst, tak ho vytrhnete při sklízení zeleniny. Škůdci to mají o dost těžší, protože vyhledávat v té změti vůní právě tu svoji oblíbenou rostlinu není tak jednoduché, jako když jim je naservírujete do řádků obklopených holou zemí.
Rozhodla jsem se něco podobného vyzkoušet na zahrádce. Už jsem byla dost nervózní z toho, že na začátku dubna nemáme v zemi žádná semínka, tak jsem vzala ty různé pytlíčky se semeny salátu, špenátu, ředkvičky a dalších zelenin, smíchala jsem je dohromady a nasypala do záhonu. Bohužel jsem je ještě nemohla zalít, nemáme puštěnou vodu, ale snad porostou i tak. Moje ideální představa je, že se tím úplně zakryje plocha záhonu a my si vždycky utrhneme to, na co budeme mít chuť, prázdná místa se buď vyplní sazeničkami, nebo je zarostou ty rostliny, které jsou kolem.
Věnovala jsem tomu experimentu asi tak pět metrů čtverečních, uvidíme, co z toho bude. Napadá mě, že by tam měl být i vyšší výnos, když bude porostlá celá plocha.
Tento experiment začal  14. Dubna 2013, jsem zvědavá, jak bude můj záhon vypadat za měsíc nebo dva.

Co všechno se dá jíst

Zima se dost protáhla, pod sněhem nic neroste a tak byl problém připravit třeba tradiční velikonoční nádivku s kopřivami. Prostě ještě nebyly, pokud ano, tak byly tak mrňavé, že byste strávili hodiny tím, než byste jich našli dostatek.
Pro mě to až tak velký problém není, kopřivy nahrazuji špenátem. Není to úplně ono, ale jde to.
Kopřiva je vůbec neprávem zavrhovaná rostlina, i když se jí v posledních letech dostává jistého zadostiučinění. Používá se jako čistící čaj na pití nebo třeba i na vlasy. Sem tam se někdo odváží ji i jíst. Pálivost se dá snadno odstranit tím, že kopřivu spaříme. Pak s ní můžeme nakládat podobně jako se špenátem. Stejně tak ji můžeme nasbírat při jarních vycházkách a nandat do mrazáku, aby byla k dispozici. Možná by stálo za to vzít si na sběr laciné gumové rukavice z drogerie, abychom nebyli popálení od kopřiv.
Kromě kopřiv se dá těch jedlých planých rostlin najít mnohem víc.
Bršlice kozí noha je děsný plevel, ale teď zjara vyráží mladé výhonky s výraznou chutí, které je také možné přidat do polévky, nádivky, salátu nebo do pomazánky.
Pampelišky jsou hořké, ale s úspěchem jsem je dávala do vajíčkového salátu s pikantní hořčičnou zálivkou.
Malinké lísty sedmikrásek se dají použít podobně – zatepla i zastudena. Jednou jsem zkoušela dělat i sedmikráskový med podobně jako se dělá pampeliškový. Chuťově nebyl špatný, ale dal dost práce. Už jen nasbírat dostatek těch mrňavých sedmikráskových kvítků.
Všechny tyto rostliny jsme zvyklí považovat za plevel, ale možná by bylo lepší vidět v nich zdravou nehnojenou zeleninu zadarmo. Nejspíš jich nesníme tolik, aby nás to zasytilo, navíc na ty chutě nejsme příliš zvyklí, ale i malý přídavek obohatí náš jídelníček o nové chutě a taky o výživné látky a vitamíny, které často za drahé peníze kupujeme v lékárnách.
K tomuto příspěvku mě inspirovala stránka, na které najdete popis několika desítek planých rostlin (rostoucích v Čechách), které se dají jíst: http://fenix.savana.cz/doku.php/seznam_druhu

Kompost

Kompost je pro užitkovou zahradu něco jako kuchyně pro byt. Připravuje se tam výživa.
Pro kompost i pro kuchyň platí, že pokud to páchne, nejspíš něco nebude v pořádku. Správný kompost totiž nesmrdí, ale voní jako čerstvá zemina nebo tlející listí.
Když máte dost místa, stačí ukládat organický odpad na hromadu a čas od času přehodit.
Když je místa málo, osvědčují se černé kompostovací bedny, které se dají koupit v obchodě za méně než tisícovku.
Několikrát jsem využili ke kompostování černé igelitové pytle – to bylo tehdy, když nám ty umělohmotné bedny nestačily – a výsledek byl naprosto uspokojivý.
Jako variantu kompostu bych označila vyvýšený záhon, který je vyplněný organickou hmotou, a zatímco se rozkládá, poskytuje výživu rostoucím rostlinám.
Co se do kompostu může dát?
Plevel – pokud už nemá semena, ta by v něm totiž mohla přežít.
Posekaná tráva a listí. Pokud trávy máte větší množství, je lepší promíchat ji s ostatním organickým odpadem. Naopak listí se dá kompostovat i samotné, což jsme taky vyzkoušeli. Vznikla z toho krásná voňavá tmavá zem.
Rostlinný odpad z kuchyně – slupky od brambor, od ovoce, použitý čaj, vylouhovaná káva, hnijící zelenina a ovoce. Nehodí se kosti, maso, olej a zbytky hotových jídel (chleba, knedlíky atd.), které lákají hlodavce.
Skořápky od vajíček.
Dávám tam i papírové ubrousky a kapesníky, protože ty jsou také organického původu.
Teoreticky by se rozložil i textil přírodního původu (bavlna, len, hedvábí, vlna), ale nevím, jak dlouho by to trvalo. Dnešní oblečení – i když je z čistě přírodní látky – může mít nitě, zipy, knoflíky, podšívky ze syntetiky a ta se nerozloží.

Návštěva v Mamacoffee

Mamacoffee je síť pražských kaváren, která se hlásí k férovému podnikání – tedy nešidit ani zákazníka ani dodavatele.

Spousta zemědělců a výrobců v chudých zemích je totiž obchodníky odtlačena k nesmyslně nízkým cenám, které je nutí tvrdě pracovat i s celou rodinou včetně dětí a přitom si vydělají sotva na holé živobytí. To, že děti budou chodit do školy a budou mít šanci na lepší budoucnost, zdaleka není samozřejmé. V podstatě naše příjemné a dostupné ceny jsou vykoupeny nouzí a chudobou těchto lidí. Připadá vám to fér? Mně tedy ne. Proto je mi sympatické, když se někdo snaží ty ceny narovnat a zaplatit svým dodavatelům přiměřenou cenu. I když to znamená, že mě káva nebo čaj bude stát dvakrát nebo víckrát tolik. V mém měsíčním rozpočtu to neudělá tak velkou částku a přitom a jako odměnu mám pocit, že dělám dobrou věc, že se nějak podílím na tom, aby byl svět o něco lepší.

Když jsem přišla v pátek dopoledne do Mamacoffee v pražské Vodičkově ulici, převapilo mě, kolik je tam lidí. Kavárna je dvoupatrová, v přízemí už jsem nísto nenašla a musela jsem jít do horního patra, odkud je mimochodem hezký pohled na protější Novoměstskou radnici. Spousta lidí sem chodí potkávat se s ostatními, najíst, napít, ale bylo tu taky dost lidí s notebooky. Sluchátka na uších a mohli klidně pracovat. Mají tady totiž wifi připojení. Heslo k němu bývá napsané křídou nahoře na tabuli, kam píšou aktuální nabídku.

Dala jsem si zelený čaj a zelenou sušenku. Tak říkám pistáciovým sušenkám, které mi velmi chutnají. Určitě bych si vybrala i z jídel, měli mrkvovou polévku s koriandrem, bulgur, pečené brambory, rattatouille a pár dalších jídel, ale měli jsme s partnerem v úmyslu obědvat v cestovatelském klubu, takže jsem se spokojila jen s tou malou sladkostí.

Zaujaly mě také fotografie v zadní části kavárny. Jejich autorkou je Pavlina Schultz. Fotky reálných míst, ale nafocené natolik neobvykle, že z dálky mi připadaly spíš jako abstrace.

Návštěvu v Mamacoffee rozhodně doporučuju. Když vám káva bude chutnat, můžete si ji také odnést domů, umelou vám ji přesně tak, jak si budete přát.

Provozovny Mamacoffee jsou v Praze na několika místech:

Vodičkova – to je ulice, která spojuje Václavské a Karlovo náměstí, kavárna je skoro na konci naproti Novoměstské radnici. Je to právě ta kavárna, kterou popisuju ve tomto svém článku.

Náměstí Jiřího z Poděbrad. Když stojíte před kostelem uprostřed náměstí, najdete ji po levé straně náměstí.

Nově je otevřená provozovna v Karlíně, ještě jsem tam nebyla, takže nemůžu poskytnout žádné informace.

V Londýnské blízko náměstí Míru je další kavárna, ta má i krásné posezení venku.

Na Letné sídlí Mamacoffee v Čechově ulici číslo 1, i ta má venkovní zahrádku.

A jedna další je v Korunní ulici na Vinohradech, tam jsem taky ještě nebyla.