Povánoční úvaha

Každý rok se těším na vánoce a každý rok cítím úlevu, když je zase po nich. Nejraději mám vánoce, kdy se sejde hodně lidí. Poslední roky se mi to celkem plní, už ani nepamatuju, kdy nás bylo u stolu méně než šest. Dokonce děláme vánoce dvakrát, podruhé se scházíme 26. prosince, to je pro ty, kdo s námi nebyli toho 24.
Je to štěstí, mít kolem sebe tolik blízkých lidí. Je to i starost, chci je všechny nakrmit, udělat jim radost nějakým tím dárkem. Docela chápu, že pro některé lidi jsou vánoce víc stresem než radostí. U mě naštěstí ta radost pořád ještě převažuje.
Taky si každý rok říkám, že příští rok bych chtěla některé věci udělat jinak. Třeba připravit zdravější cukroví. Všechna ta česká klasika, vanilkové rohlíčky, pracny, linecké, plněné ořechy, to je jen spousta bílé mouky, cukru a tuku. Zkoušela jsem rozinkovo-fazolové nepečené kuličky, ty byly dobré i zdravé. Ale chtělo by to víc inspirace.
Vůbec toho jídla děláme nějak moc. Tři dny po vánocích dojídáme zbytky a už nám to ani tolik nechutná. Něco si dávám do mrazáku, ale stejně mi připadá, že to s tou vánoční hojností trochu přeháním.
Vadí mi taky ta spousta balicích papírů a všech těch plastů, které se při rozbalování dárků nakupí. Snažím se balit do papírových tašek, které se dají používat znovu a znovu. Připadaly mi drahé, ale když jsem si uvědomila, kolikrát poslouží (a jak rychle a snadno se do nich balí), uvědomila jsem si, že je to vlastně úspora, a každý rok jich pár přikoupím. Dokonce jsem si kdysi chtěla ušít textilní tašky a pytlíky, ale k tomu se odhodlávám už několik let a ještě na to nedošlo. Japonci balí dárky do čtvercových kusů látky, říkají tomu furoshiki. Možná je to dobrý nápad pro sbírku šátků, které už nikdo nenosí. Ale taky se to musí umět.
Teď ještě zvládnout ten konec roku. Vždycky mám pocit, že bych měla bilancovat, co se povedlo, co už méně. Letos se ale chci soustředit hlavně na to povedené. On toho ten rok 2016 přinesl docela hodně a i výhledy do roku 2017 jsou docela fajn.

Moje zahrada na začátku září

Zahrádka je v tomto období hezky zarostlá. Zelenina se rozrůstá, už tu nejsou ty malinké sazeničky, které tolik chutnají slimákům.

Rajčata krásně plodí. Už to vypadalo, že je napadla plíseň, ale nějak to ty rostliny ustály a zdá se, že plísni odrostly. Stříkali jsme je Kuprikolem, který je prý povolený i v biozemědělství. Letos zkoušíme nové odrůdy. Banánové rajče s podlouhlými žlutými plody, to je pro nás naprostá novinka. A divoká rajčátka, která se nemusí vyvazovat, mohou se klidně i plazit po zemi, jsou odolnější plísni a dávají spoustu malých sladkých rajčátek. Zatím se jim vede dobře, jen je těžké ustát ten pohled na bujné rostliny, které se chaoticky válí po zemi, když jsme navyklí na upravené řádky s rajčaty vyvázanými k tyčkám. Sklízení malinkatých rajčátek je také pracnější než u těch velkých.

Okurky už pomalu končí. Miluju čerstvé malé okurky právě utržené ze záhonu. Každý rok se nám také hojně vysemeňuje kopr, který je potřeba k nakládání okurek.

Kukuřici zkouším pěstovat společně s fazolemi, které se pnou okolo kukuřičných rostlin. Je to způsob, který používali indiáni: společně pěstovali kukuřici, fazole a dýně. Fazole se pnuly po kukuřicích, spojovaly je k sobě, takže se tak snadno nevyvrátily. Fazol také dokáže vázat vzdušný dusík, díky tomu působí jako hnojivo pro hladovou kukuřici. Dýně se plazí po zemi, funguje jako živý mulč, kryje půdu a brání jak odpařování vody, tak růstu plevelů. Všechny tyto tři rostliny byly základem výživy indiánů. U nás se podobné pokusy zkouší také, ale není to tak jednoduché, záleží i na klimatických podmínkách a použitých odrůdách. Fazole taky nechtějí vždycky šplhat tudy, kudy mi chceme a na kukuřici je třeba je navést.

Brambory sklízíme také. Kromě spořádaného záhonku s upravenými řádky jsem zkusila pěstovat brambory v seně, v nádobách nebo navysoko ve "věži" z pletiva. Bohužel s nevalným úspěchem. Třeba to příští rok půjde líp.

Radost mi dělají košťáloviny. Růžičkové kapusty bude tolik, že to asi nezvládneme sníst. Kadeřávek je hezký napohled, ale zároveň i dobrá náhrada hlávkové kapusty tam, kde je ta hlávka prostě moc velká. Květák se nám také letos mimořádně povedl.

Slibně vypadá i jabloň. Jablíčka se nehodí ke skladování, ale na chuť jsou výborná. Ostružiny také postupně dozrávají.

Kromě zeleniny a ovoce tu máme i spoustu květin, krásně se daří slunečnicím, jedna z nich je tak velká, že ji asi budu muset na podzim porazit sekerou, tak tlustý má stonek. Slunečnice necháváme ptákům, nechce se nám je sklízet, vylupovat a podobně.

Začátek podzimu je prostě to krásné období, kdy jídlo dozrává tak rychle, že ho sotva stíháme sklízet. Problémem už tak není vypěstovat, ale spíš sklidit, spotřebovat nebo uskladnit na později.

Kurz pro budoucí učitele permakultury

V srpnu jsem byla na pětidenním kurzu pro budoucí učitele permakultury , který připravila naše česká permakulturní organizace. Cílem kurzu bylo pomoci lidem, kteří už mají základní 72-hodinový PDC a chtějí permakulturu učit.
 Kurz byl na Toulcově dvoře v Praze, kde to známe, už jsme tu pár akcí pořádali. Je tu výborné zázemí - přednáškové místnosti, ubytovna a také jídelna, kde uměli vařit i vegetariánsky. Program byl dost nabitý, naštěstí zkušený lektor věděl, kdy dělat přestávky a jak nás trochu rozhýbat, když už energie ve skupině klesala. Objevil se ale i názor, že to bylo málo intenzivní, že jsme se měli naučit víc.
Lektorem byl George Sobol, britský lektor s ruskými kořeny. A také s obrovskými zkušenostmi. Sešlo se nás 12 lidí nejen z Čech, ale i ze Slovenska, Velké Británie, Itálie a Bulharska. Kurz byl veden v angličtině, do češtiny překládala Katka s Adélkou a mají za to můj obdiv, protože to byla pořádná dřina. Denně bylo na programu deset lekcí o délce 45 minut, k tomu ještě občas překládání v tom neformálním čase okolo. Klobouk dolů před takovým výkonem.
 Umění lektora je i v tom, stmelit skupinu různých lidí do jednoho týmu, který je schopen spolupracovat. Tady se to podařilo na výbornou. Na začátku jsme byli skupina cizích lidí, na konci skupina přátel připravených podpořit kohokoliv druhého ze skupiny. Kdyby pro nic jiného, tak už jen pro tento úžasný zážitek sdílení by taková akce stála za to. Když si nyní prohlížím svoje zápisky z lekcí, vidím, že jsme se toho naučili hodně a velká část z toho byly zkušenosti George Sobola, tedy praktické věci, které vám žádná učebnice ani příručka neřekne. Musím ale uznat, že některé informace mi tam chyběly. Třeba pokud jde o stanovení ceny, propagace kurzů a podobně. Ale to bych možná chtěla od George moc, přece jen české prostředí nezná.
 A co jsem si z kurzu odnesla?
Znalosti, kvůli těm jsem na ten kurz jela.
Zkušenost s tím, jak ze skupiny neznámých lidí vznikne spolupracující skupina.
Kontakty na lidi, se kterými se mi fajn spolupracovalo a doufám, že se ještě sejdeme.
Pocit naděje z toho, že když se sejde parta lidí se společným cílem a dobrou vůlí, tak dokážou opravdu hodně, víc, než by sami čekali.

Naše zahrádka

Naši zahrádku máme v zahrádkářské kolonii, není nikterak velká, plocha k pěstování zeleniny je jen o málo větší než 100 m2. Pak je tu trávník, pár stromů a chatka. Pozemek je na mírném severním svahu. Elektřina a pitná voda tu chybí, zato máme zadarmo vodu na zalévání. A těch pár litrů vody na kafe si sem snadno přineseme. Zahrádka není tak úplně naše, máme ji už několik let pronajatou. To trochu omezuje naše možnosti. Pracujeme na ní dvě, já a moje sestra. Můj manžel má spoustu dobrých vlastností, ale láska k polním pracem mezi ně nepatří, takže od něj žádné výkony v tomto směru nečekám. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě nutil do něčeho, co mě nebaví (třeba do domácích prací :-)). Se sestrou máme velmi dobré vztahy, dokážeme se na všem domluvit a nehádáme se. Vím, že to není samozřejmost, a moc si toho vážím. Pěstujeme běžnou zeleninu, rajčata, brambory, okurky, cibuli nebo mrkev. Jahody, ty snad nesmí chybět na žádné zahrádce, k tomu pár keřů rybízu, angreštu a dokonce muchovník, který má plody chuťově podobné borůvkám, ale nevyžaduje kyselou půdu. Občas zkusíme něco méně obvyklého jako je kadeřávek, ačokča nebo pohanka. Někdy expandujeme i mimo zahradu, chodíme na bylinky a podobně. V okolí roste hojně třezalka, kterou nakládáme do lihu nebo do oleje. Heřmánek se nám vysemeňuje na záhonech, ale ráda bych ho viděla růst i kolem zahrady. Ráda bych tu měla i diviznu, ale nějak na ni zapomínám. Můj přístup k zahradě je docela experimentátorský. Ráda zkouším nové rostliny a nové metody. Kdyby mi záleželo jen a jen na výnosech, pak bych se držela osvědčených postupů, ale mě baví experimentovat a jsem smířená i s tím, že někdy experiment nevyjde a úroda se nepodaří.

Černý kořen

​Černý kořen, jinak se mu taky říká hadí mord španělský, jsem koupila v Albertu. Jsem zvědavá a tuhle zeleninu jsem ještě neochutnala, takže když byl ve slevě, sáhla jsem po něm.

Jsou to takové tenké kořeny s jemnou černou slupkou, pod ní je bílá dužina. Chuť je mírně nahořklá, docela příjemná. Při zlomení roní bílé mléko.

Dlouhý kořen jsem rozlomila na tři díly a uvařila ve vodě. Stačilo 10 minut, dokud kořeny nezměkly. Slupka šla pak snadno stáhnout.

Podruhé jsem kořeny nejdřív oloupala, teprve pak jsem je povařila.

Dala jsem si je jen s trochou másla, abych je ochutnala a bylo to dobré.

Do pěstování černého kořene se mi moc nechce, protože zabere záhon na celou sezónu, vyžaduje hluboké prokypření a taky by se při sklizni mohl snadno polámat.

Na youtube jsem našla videa o tom, jak se vaří černý kořen. Bohužel jen v angličtině:

https://www.youtube.com/watch?v=S6GCleUukqY

https://www.youtube.com/watch?v=_x-vG7tZoZg

Na jednu věc jsem ale zapomněla: vyfotit si ho. Proto jsem si vypůjčila obrázek z wikipedie, nebojte, není ukradený, autor dovoluje jeho bezplatné použití.

Znáte WWOOF

WWOOF je mezinárodní organizace, která spojuje farmy a zvědavce, kteří se chtějí přijet podívat a získat nějaké zkušenosti s fungováním na farmě.

Pro lidi, kteří takto přijíždějí na farmy, je to skvělá příležitost se něco naučit, poznat nové lidi, vyzkoušet si venkovský život a získat zkušenosti s chovem, pěstováním a spoustou dalších činností, které se na farmách dějí.

Farmáři svým hostům poskytují ubytování a stravu, za to se očekává, že návštěvníci se framářům odvděčí pomocí při chodu hospodářství. Nakonec prací se člověk naučí rozhodně víc než jen koukáním.

Tahle mezinárodní organizace má svoji pobočku i v Čechách a překvapivě nesídlí v Praze, ale ve Valči, malé obči poblíž Karlových Varů.

Minulý víkend se konalo setkání farmářů a já - ač nefarmařím - jsem se tam dostala taky. Byla to skvělá zkušenost. Nejvíc mě překvapila rozmanitost farem a farmářů, od malé nekomerční usedlosti, přes komunitu věřících až po velké hospodářství, kde už je třeba skutečně hledět na peníze, aby byla farma ekonomicky udržitelná.

Společné ale mají všechny jedno: snaží se hospodařit s maximálním ohledem vůči přírodě a jsou ochotni přijmout na farmy dobrovolníky.

Láká vás taková představa? Chtěli byste si vyzkoušet, jaké to je žít a pracovat na farmě? Můžete to vyzkoušet. Stačí se zaregistrovat na webu www.wwoof.cz jako dobrovolník a najít si farmu, která je vám sympatická. Registrace v tomto případě není bezplatná, protože nějakým způsobem je třeba zaplatit chod systému. Stojí to 15 dolarů za rok. Za to získáte konktakty na několik desítek farem, které už jsou nějakým způsobem prověřené, většinou už nějakou zkušenost s dobrovolníky mají, takže na vás nebudou koukat jak na exota.

Stránky jsou z větší části v angličtině, protože WWOOF je mezinárodní záležitost, to znamená, že můžete jet i na farmu do zahraničí, stejně tak, jako cizinci můžou přijet k nám. Skvělá příležitost, jak oprášit angličtinu nebo jiný jazyk a poznat se s lidmi z jiného prostředí.

To setkání se konalo na farmě Uchované semínko v Mšeckých Žehrovicích. Není to klasická farma, je to náboženská komunita, proto také mají prostory pro pořádání podobných akcí. Musím říct, že přijetí se nám dostalo velmi vlídného. Nejvíc jsem byla zvědavá na to, jak tam praktikují permakulturu. V zimě toho moc vidět není, ale procházku po farmě jsme absolvovali a z jejich fóliáku jsem byla nadšená, protože v něm i v zimě produkují polníček a salát.

Výborné bylo i jídlo, které nám servírovali, vesměs z vlastních surovin. Nejvíc mi chutnaly lupínky z kukuřičné a špaldové mouky. Pěstují si tady vlastní kukuřici, odrůdu Malované hory, zajímavě se o ní píše na webu potravinovezahrady.cz.

Co kdyby šlo všechno zkompostovat

Jaké by to bylo, kdyby všechno, co doma používáme, bylo možné zkompostovat? Kdybychom nepoužívali třeba plasty nebo jen takové, které se v kompostu rozloží?

Jen si to představte: místo, abychom museli odvážet hory odpadků někam za město a ukládali na věky do nějakého úložiště, bychom to prostě zkompostovali. Taky by to byla hora, ale jen na rok nebo dva, pak by z toho vznikla úrodná zemina. Vermikompost neboli žížalí kompost by byl ještě rychlejší, půl roku nebo méně.

Malé kompostárny by mohly vznikat v obcích a na sídlištích, odpad by se nemusel svážet, protože by ho bylo možné odnést přímo na místo zpracování.

Kompostování nevyžaduje světlo, takže kompostárna může být třeba i v suterénu nebo v uzavřených prostorách v podzemí, přece jen kompost nebývá žádnou ozdobou, kterou bychom chtěli vystavovat na odiv.

Každý dům, panelák nebo čtvrť by mohly vlastní malou kompostárnu. Za pomoci žížal by se veškerý odpad dal proměnit na kvalitní zeminu. Správcem takové žížalí kompostárny by mohl být někdo z domu, získal by tak práci a zdroj příjmů přímo v místě. Určitě by to vyšlo levněji, než současný systém svážení a likvidace odpadů.

Nevýhoda je, že by zanikla profese popeláře a všichni ti malí kluci, co popelářům závidí, jak se vozí vzadu na autě, by přišli o svůj idol. Ale s tím bychom se asi dokázali smířit.

Zčásti už se tahle vize realizovat dá. Třídit bioodpad a dávat ho do příslušného kontejneru nebo kompostovat na zahradě.
---

Ještě jeden příklad pro milovníky čísel:

Bydlím na malém sídlišti, kde žije cca 800 lidí. Ve většině měst se platí cca 500 Kč ročně za osobu za odpady. To je celkem 390 tisíc Kč ročně, víc než 32 tisíc měsíčně.

Budu počítat čtvrt kila bioodpadu na člověka denně (což je myslím dost nadsazené) a od žížal čekám, že ho plně zpracují do půl roku (i to je trochu nadsazené). Takže 37 tun odpadu za půl roku. Kolik to tak zabere místa? Odhaduji tak 70-80 m3. Kdybychom to navršili na vrstvu jeden metr vysokou, tak by to zabralo obdélník o velikosti 8x10 metrů. Samozřejmě při kompostování jsou potřebné i nějaké další plochy k manipulaci, přesto mě překvapilo, jak málo místa to je.

Ekonomiku takové žížalí minikompostárny by vylepšil prodej kvalitního kompostu a možná by se nějak dalo využít i to teplo, které při kompostování vzniká. Napadá mě třeba postavit nad kompostárnou skleník.
---

Co na to říkáte? Připadá vám takový nápad realizovatelný?